Putování skrz Prahu končí u Indů na Zbraslavi. Začátek Všerubské trasy

Oficiální Žitavská trasa vede úplně jinudy. Co nadělám, mám prostě vidět jiný kousek Prahy. Pomalu zprava obcházím Černý most a užívám si zdravení.

Tím se bavily moje děti, když byly ještě malé. Seděly u ploty a důležitě zdravily všechny procházející. A komentovaly, když jim dotyčný neodpověděl.

Je sranda, jak pejskaři a sportovci reagují na pozdrav od neznámého člověka. Starší dámy jsou při smeknutí klobouku vyloženě potěšeny a věnují mi úsměvy. Když o tom tak přemýšlím, je to důležitý trénink sociálních dovedností. Jak oslovit neznámého člověka, aby se necítil ohrožený, ale potěšený.

Tady končí Žitavská trasa a začíná Všerubská svatojakubská trasa. Dojdu sem rozpálenými pražskými ulicemi kolem poledne. To není optimální doba na získání razítka do kredenciálu.

V kostele nic, pokouším štěstí u ve vstupu do kláštera. Zvoním, klepám, zase nic. Po chvíli z brány vychází příjemná drobná paní, takto kuchařka Markéta. Rychle jí vyložím, co potřebuji, povzdechne si a že jo. Hurá. Zaparkuje mě mezi dveřmi, že bude hned zpátky a jde sehnat příslušného otce, který vládne razítkem.

Do otevřených dveří se mezitím hrnou turisté, tak je jiná paní vyhodí, zabouchne vrata a přemístí mě do chladného podloubí rajského dvora. Mají to tady pěkné, upravené. Po dvaceti minutách Markéta vítězoslavně nese orazítkovaný kredenciál. Ať se za ni v Santiagu de Compostela pomodlím A teď ať už jdu, musí běžet vařit oběd domů. Normální nářez.

Kličkuji ulicemi starého města a v hlavě mi to šrotuje. Běžné turisty bez pardonu vymetly, ale poutník je jejich člověk? Proč? Opravdu stačí mít baťoh a svatojakubskou mušli jako znak toho, že se člověk snaží posunout na duchovní cestě?

Takže s každým kilometrem ujitým horizontálně směr Santiago zřejmě člověk roste i vertikálně. A když někomu pomáhám při duchovním růstu, rostu i sám. Zajímavé.

Zastavuji se v rehabilitační klinice na Malvazinkách, abych se rozloučil s tátou. Je tu po operaci nohy, bylo to dost špatné. Ale už je z nejhoršího venku, učí se znovu chodit. Moc pěkně se tu o něj starají a hlavně musí trénovat, trénovat, trénovat. Což mu tady vyhovuje.

Návštěvy v různých nemocnicích, kam jsme za ním jezdili, byly urychlovačem mého rozhodnutí vyrazit na pěší pouť. Když jsem viděl nehybné lidi v podstatě čekající na smrt, tak jsem si říkal. „Když už se takhle ztratit ve vlastní hlavě, tak tam chci mít něco pěkného. Na co mám ještě čekat? Mladší nebudu, silnější taky ne, prostě jdu.“

Vždycky se našla spousta důvodů proč nejít. Děti, práce ve firmě, barák, udělat pro příbuzné to i tohle. Ale kdyby mě z toho klepala pepka, taky by si museli poradit beze mě. Chtělo se to jen rychle rozhodnout. Člověk prý na konci života lituje hlavně toho, co neudělal. A do Santiga do Compostela jsem vždycky jít chtěl. Tak proč ne tady a teď?

Legrace je, při putování se člověk vlastně rychle rozhoduje pořád. Doleva -doprava. Zastavím se tady? Dojdu až támhle? Jen se rozhoduji s vědomím cíle. Jasně, Santiago je ještě příšerně daleko. Každým rozhodnutím ale držím směr a potvrzuji si, že jdu správně.

Seběhl jsme kopec zpátky k Vltavě a jdu se podívat ke Kapli Panny Marie Bolestné v Hlubočepích. Mockrát jsem kolem projel a teď mám konečně čas se u ní zastavit. Skalnatý ostroh, na kterém stojí, rozřezává proudy aut jako vodu v řece. Jen to tříštění vln o skálu asi občas nahradí plechová rána a zvuk sypajícího se skla.

Poprvé na další cestě vidím galerii grafity a muralů pod Barandovským mostem a hroší lázní. Neuvěřitelné. V průchodu by se jednomu z výparů barev zatočila hlava, ale mladí umělci stříkají spreji hlava nehlava. A tady natírá pako v kapuci zeď válečkem na dlouhé tyči 4 metry nad hlavou! A s nadšením! Některé obrazy jsou fakt pěkné.

Přejdu na levý břeh a hledám, kde bych si zaplaval. Jenže mě nějak pobolívá na chodidle pod prsty. Kouknu a moc pěkná boulička. Asi tam mám něco vraženého, budeme operovat, sestři. Kápnu na nůž dezinfekci a úspěšně vydloubnu starý trn. Zase jedno rychlé rozhodnutí. Do rány namáčknu dezinfekci, pálí jako čert. Z koupání nebude nic, ale jde se lépe.

Cestou volám lidem ze seznamu na Ulteria.cz /postel pro poutníka, kteří tam nabízejí spaní. Mám smolíčka, jsou zrovna pryč, takže zase bude noc v hotelu s milionem hvězdiček.

Vyzvedám si ze Z-boxu neem, který jsem si tam nechal poslat a ve stejném baráku je i indická restaurace. Mám toho už dneska plný brejle, tak ji jdu otestovat.

Hospoda i zahrádka byly ještě prázdné, takže jsem VIP. „Račte se usadit, sáhibe,a co takhle nealko pivo na začátek?“ Vybírám si kuře se zeleninou - servírované v rozpáleném litinovém pekáčku na prkýnku. K tomu vynikající jogurtovo mátová omáčka s koprem a indická placka. Bašta, bašta, bašta. A druhé pivčo, protože po dni pochodu je žízeň veliká.

Dávám si dobít cihlu (mobil CAT 75), dopisuji deníček. Mám pocit, že den je naprosto nabitý zážitky. Jako bych před poutí ani nežil.

Mezitím se hospoda pomalu plní, když okolo sedící hosté vidím, jak si pomlaskávám, dávají si kuřátko také. Začíná se stmívat, tak se loučím, naberu si vodu a jdu si hledat pelíšek na noc. Nakonec vylezu na kopeček nad Zbraslaví. V altánku tam kalí mládež, tak jdu kus dál a usínám v třešňovém sadu. Báječný den, mám to za 35 kilometrů.

Chceš vědět, jak putování dopadlo? Zaškrtni nad článkem + Sledovat

Zdroj:

https://www.tvojesance.cz/vserubska-svatojakubska-cesta-skrz-prahu-na-zbraslav/