Článek
Kolem šesté už začíná svítat, když kolem sebe slyším šustit suchou trávu. Otevřu oko a koukám přímo do rudé zubaté tlamy. Podle dechu masožravec. V ten moment jsem vzhůru. Kouknu na druhou stranu, tam další dvě. Málem si v té chvíli z leknutí poskvrním spacák. Pak se ozve hvízdnutí, mužský hlas zavolá „Fuj je to!“. A tři huskyové, co si hned po ránu užili chvilku legrace, s radostným vrtěním ocásků odbíhají.
Jo, dokud se učím, tak žiju. Musím se naučit najít pelíšek někde výš.
Užívám si Zbraslav
Spáchám lehkou flaškovou hygienu a jdu dolů najít kostel s razítkem. Vchod do klášterního areálu najdu asi na potřetí, jenže je brzo, je brzo, je brzo. Kostelík otevřou až před mší kolem jedenácté.
Zabíjím čas nákupem v Albertu. Pak zalezu do cukrárny na náměstí na kafe.
Abych si mohl dobít cihlu, stojí mě kapučíno o 5 Kč navíc. I když paní vedoucí upozorňuji, že kam si sednu přijdou lidi, takže se jí investice do vandráka velmi rychle vrátí. A taky, že jo.
Zbraslav cukrárna nabíjení mobilu za 5 Kč
Zbraslavská setkávání
Ze zahrádky zamávám na paní s dcerou, které nerozhodně postávají opodál. Vychválím kafe, tak si dají taky jedno a po chvilce přijde i pán. Jsou tu na návštěvě u sestry a taky čekají na mši.
Slovo dalo slovo, když slyší, že jdu do Santiaga, tak se rozpovídají. A že by šly taky, alespoň kousek po Čechách. Tak na ně sypu čerstvé zkušenosti se čtyřdenním nadšením konvertity. Držím palce, aby opravdu vyrazily, pán byl k výpravě lehce skeptický.
Chtěly vědět, jestli jsem opravdu došel, tak mi dávají číslo. Bohužel zůstalo v cihle, když ve Švýcarsku definitivně exla, takže alespoň touto cestou:
„Zdravím Novákovic z Mostu! Fakt jsem do Santiaga došel.“
Jdeme pak spolu do kostela. Už je skoro plný, tak rychle seběhnu k oltáři za kostelníkem a mám další štempl v kredenciálu. Pan farář si divně měří zarostlou bosou postavičku, která ne zrovna voní, nicméně mě zve na mši. Když si vzpomenu na protáhlé obličeje věřících, které mě provázely skrz kostel, tak raději odmítám.
Za měsíc už bych je ignoroval – jak mi řekl jeden kněz cestou „Bůh miluje bytosti v jakékoli kůži“, ale tady jsem prostě jen vyrazil na další cestu.
Sochy na Zbraslavi mi mávají
Zbraslav Mistr Jan
Že jich tady je! Svatý Václav kousek od kostela. Slečna, co radostně vítá pána při návratu domů v soukromé rezidenci. Mistr Jan hořící za pravdu na křižovatce na modré značce.
Začíná být pěkné dusno a pořád se mi nedaří trefit správný směr. Sejdu i dolů k Vltavě a zase zpátky, takže sice našmajdám aspoň deset kilometrů, ale nehnu se ani o fous. Zbraslav mě prostě nechce pustit. I slepé uličky se musí projít.
Zbraslav socha zahrada
Nakonec se trefím, stačilo jít po silnici pořád do kopce a pak lesem. To už se žene pořádná letní bouřka. Vítr ohýbá koruny stromů, větve lítají jak blázen. Kruci, to by chtělo nějakou chaloupku. „Alespoň perníkovou, s bábou už se nějak srovnám.“ Vidím hezky zakrytý posed, jenže kdyby padnul strom, padnu i já ze 5 metrů, takže dál. Začíná slejvák a oblíkám pláštěnku. Skrz stromy vidím silnici, u ní bytelnou socialistickou autobusovou zastávku. Hurá, je to v suchu!
Cukrák mezi blesky a mokrá slečna
Milionkrát jsem kolem projel a vždycky mě zajímalo, co s ním dělají blesky. Teď sedím skoro pod vysílačem Cukrák a mám dění jak na dlani. Blesky kolem perou jak o život a kupodivu pořád stojí. Nádherné divadlo. Jeden práskne s ohlušující ranou přímo do něj, až nadskočím. Fakt dobře postavený.
Cukrák za bouřky
Najednou se odněkud zjeví chlapík v bílých teniskách. Deštníček spíš symbolický, úplně suchý. Odkud vypučel? Jen se zašije do protějšího rohu a nechce se moc bavit.
Po chvilce přijede autobus od Příbramě, chlap vleze zadními dveřmi dovnitř, vytáhne odznak a „kontrola jízdenek, prosím!“ V tu samou chvilku vypadne předem slečna s baťůžkem, dveře zasyčí a autobus mizí do deště. Než přijde pod stříšku, vidím Miss mokré tričko. Původně jela do Prahy, ale pod tlakem okolností změnila názor.
Jdeme spolu do Motorestu Jíloviště. Je tu plno, tak si dám pořádnou polévku. Poptávám se po možnosti přespání, ale ženou mě do deště jako psa. Co se dá dělat, pršet nebude věčně.
Lesní cesta je plná kamení, poprvé obouvám sandály. Jenže jak mám mokré nohy, tak pěkně dřou. Asi budu muset opravdu pořídit pořádné boty, naboso se po štěrku chodit nedá. Po pár kilometrech vidím v lese nějakou trampskou osadu nebo co to je, tak si ustelu v altánku .
Zalezu do spacáku a z teploučka poslouchám šumění deště. Budu si muset pořídit nějakou celtu, nemůžu se spoléhat, že vždycky najdu něco v suchu. Ušlapal jsem dneska asi 25 kilometrů, ale k Santiagu jen 15. Camino inspiruje a učí trpělivosti. Však ono to půjde. Už jen něco přes 3.000 kiláků a jsem tam.
Chceš vědět, jak putování dopadlo? Zaškrtni nad článkem + Sledovat
