Článek
Pod pojmem sociální bydlení lze chápat takové bydlení, které město, obec, stát apod. poskytují osobám v bytové nouzi, lidem sociálně slabým, ohroženým apod. To je jistě pozitivní a jen těžko můžeme tuto stránku sociálního bydlení jakkoliv kritizovat. Chvályhodný účel ale ještě nemusí vždy znamenat i pozitivní výsledek.
Sociální bydlení tak, jak je prakticky vždy realizováno, má totiž jednu základní vlastnost: z důvodu snazší obslužnosti a efektivity se jedná o bytové domy. Je to samozřejmě logické, současně to ale znamená, že dochází ke koncentraci osob, jež lze označit za tak či onak problematické.
Alternativní pohled na sociální bydlení označuje tímto pojmem klasické panelákové bydlení. Slovo sociální je v tomto případě použito ve smyslu „společenské“ nebo komunitní. Po druhé světové válce čelila Evropa (nejen ta východní) masivnímu nedostatku bytů. Odpovědí na tuto krizi bylo masové budování panelových domů, které nabízely rychlou a levnou alternativu k tradičním formám bydlení.
Realizace tohoto kolektivního bydlení však postupně odhalovala limity této ideje a dostavily se otázky o její reálné funkčnosti. Sociální bytové domy nedokázaly v mnoha ohledech naplnit očekávání, která do nich byla vkládána. I v tomto případě tak také realizace tohoto konceptu vedla mnohdy k neúspěchu a vytváření problematických situací.
Kde může skončit sociální bydlení
V obou popsaných případech se může situace začít vyvíjet tak, že daná lokalita začne trpět určitými neduhy. Prvním z nich je neschopnost takovéto lokality a bydlení naplnit individuální potřeby obyvatel. V obou případech jde o bydlení silně uniformní a vyžadovalo by jistého „univerzálního“ obyvatele, což je samozřejmě nesmysl. Každý má jiné potřeby a preference, které jsou ale potlačovány.
Upozadněna je také estetika bydlení a větší důraz je kladen na funkčnost. Je samozřejmě na místě přiznat, že to neplatí zcela obecně a mnoho obcí i místních komunit se snaží i toto jednotvárné prostředí zvelebovat a vtisknout mu jistou osobitost (často s podporou státu nebo Evropské unie). Řada našich sídlišť samozřejmě vypadá mnohem lépe než např. v 80. letech minulého století. Není pak náhoda, že problémy se často pojí s lokalitami, kde žádná taková snaha neprobíhá.
U sociálního bydlení ve smyslu sídlišť tedy může velmi snadno dojít k tomu, že se postupně začne snižovat jeho atraktivita, ceny bytů klesají a začnou zde převládat nízkopříjmové skupiny obyvatel nebo jinak marginalizované komunity. Výsledkem je praktická sociální izolace lokality, což de-facto znemožňuje nápravu.
U sociálního bydlení v prvním smyslu, tedy ve smyslu bydlení pro nízkopříjmové osoby apod. k tomuto jevu dochází hned od začátku a ze samotného principu. V obou případech je zde nezaměstnanost, kriminalita a narůstající sociální napětí.
Co s tím?
Popsat problémy je jedna věc, nalézt jejich řešení pak věc druhá, mnohem obtížnější. V případě sociálních bytů, které mají lidem pomoci řešit jejich tíživou životní situaci, by mohlo pomoci klienty spíše, než aby je koncentrovali v jednom domě nebo jedné lokalitě, umisťovat do mnohem menších a méně izolovaných komunit. Je ale zřejmé, že technická realizace je mnohem náročnější a nákladnější.
V případě sídlišť je zase velmi důležité vylepšování jejich estetiky, přidávání zeleně a také důraz na komunitní život. Problémy tohoto sociálního bydlení jasně ukazují, že urbanismus a architektura nejsou jen čistě technické disciplíny, ale mají také hluboce sociální a psychologický rozměr.
Zdroje
1) Sociální vyloučení a prostorová segregace
2) Sociálně vyloučené oblasti z hlediska hrozeb a rizik
3) Dvě miliardy korun na sociální byty. Stát chce, aby obce začaly stavět
