Článek
Úplné počátky televizního vysílání v Československu lze vysledovat až do doby před druhou světovou válkou. Šlo však pouze o zkušební pokusy, dlouhodobé vysílání u nás odstartovalo 1. května 1953 a v únoru dalšího roku bylo oficiálně označeno za pravidelné. Počet televizorů v domácnostech byl v této době ale poměrně nízký a zvyšovat se začal až v letech šedesátých. Tomu odpovídal i fakt, že vysílání nebylo zpočátku každodenní, to začalo až v roce 1958.
Na konci šedesátých let již bylo v Československu na 3 miliony televizorů. V této době, tedy koncem šedesátých let, se celá společnost dočkala jistého politického uvolnění a tomu odpovídala i skladba televizních pořadů. V televizi se začal častěji objevovat humor, který lze označit jako intelektuální, a to samé platilo i pro televizní filmovou a seriálovou tvorbu.
S příchodem normalizace se poměry změnily ve společnosti i v Československé televizi. Roku 1970 sice přibyl druhý kanál, obsah vysílání se však posunul směrem k lehčím žánrům. Právě obsah vysílaný v 70. a 80. letech si dnes ještě pamatuje celá řada lidí, a právě ten máme spojený s pojmem „televize za socialismu“.
Na co jsme se mohli dívat
Diváci mohli zapomenout na politickou satiru nebo cokoliv, co jí mohlo jen zdálky připomínat. Hlavním cílem televizního vysílání bylo obyvatelstvo zabavit a odvést jeho pozornost od politiky a dalších vážných témat. Neplatilo to samozřejmě pro pořady vnucující divákům marxismus-leninismus nebo jim připomínající význam československo-sovětského přátelství na věčné časy.
Ze zábavných pořadů je třeba zmínit např. Televarieté. To se objevilo na obrazovkách v roce 1970 a hned od počátku se těšilo velké popularitě. Tu si udržuje dodnes a některé scénky z něj se stávají hitem internetu. Hlubší přesah ale chyběl. Mírný posun znamenala 80. léta. Pořady jako byla „Sešlost Luďka Nekudy“ a později také „Možná přijde i kouzelník“, se již občas odvážily testovat hranice možného.
Na obrazovkách se objevovaly také soutěžní pořady, stejně jako dnes. Oblíbené byly třeba „8 Vteřin a dost“ a „10 stupňů ke zlaté“, případně pěveckou soutěž „Zpívá celá rodina“. Nedílnou součástí vysílání byla ale i neskrývaná propaganda. Ta měla třeba podobu sovětských filmů o válečných hrdinech, konstruktérech raket, zemědělcích apod. Témata jistě přebírala i naše televize a hvězdně obsazený seriál „Plechová kavalerie“ o kombajnistech je toho nejlepším důkazem.
Televizní lekce ruštiny mohly mít ještě nějaký význam a užitek, diskuzní a publicistické pořady na téma socialistická společnost nebo Vysílání studia Jezerka zaměřeného na činnost národních výborů už ale dost těžko. Připočtěte si potom přímé přenosy z přehlídek, ať již našich nebo moskevských, u příležitosti VŘSR, prvního máje apod., politicky zabarvené zprávy a zjistíte, že „koukatelného“ obsahu bylo v socialistické televizi pomálu.
Mezi vyloženě bizarní pořady lze počítat třeba recitace básní sovětských umělců nebo Televizní dispečink. V tomto pořadu jednotlivé národní podniky nebo JZD nabízely své přebytečné stroje a materiál jiným podnikům. Koncentrace politicky zabarvených pořadů samozřejmě rostla ve dnech státních svátků a významných výročí. V těchto dnech toho v televizi mnoho jiného nebylo.
Závěr
Obsah, který socialistická televize divákům nabízela sice občas svoji kvalitu měl, šlo však spíše o výjimky. Obecně bylo vysílání politicky zabarvené a vzhledem k tomu, že většina domácností měla až do konce 80. let černobílou televizi, ani vizuální zážitek nebyl z těch nejlepších. I tak byla ale televize významným prvkem s nedílnou součástí života většiny lidí.
1) Televizní zábava v sedmdesátých a osmdesátých letech, VUML na obrazovce
2) Dějiny televizního vysílání v Československu od prvních krůčků až do roku 1992
3) Televizní vysílání v 70. a 80. letech: nechybělo Riskuj ani Superstar, jen v socialistickém balení
