Článek
Byt je sice malý, ale za ta léta se stal naším domovem. Přesto jsme si samozřejmě i my přáli něco většího, kde bychom měli více prostoru a mohli si konečně pořídit třeba i malou pracovnu.
Jednoho dne jsme narazili na inzerát na krásný byt v širším centru Prahy. Byt byl prostorný, světlý a měl dokonce malý balkon. I cena pro nás byla přijatelná. Neváhali jsme tak a okamžitě na poptávku odpověděli. Měli jsme štěstí, byt byl stále volný. Pronajímatel působil velice sympaticky a hned při první schůzce jsme si padli do oka. Domluvili jsme se, že nám bydlení pronajme, ale náš budoucí domácí potřeboval, abychom se nastěhovali už do nového roku. Bylo to trochu narychlo, ale byli jsme nadšení a kývli jsme.
Odřekli jsme tedy stávající pronájem, domluvili se s majitelem na termínu stěhování a začali se chystat na přesun. Místo přípravy na Vánoce jsme trávili čas balením věcí do krabic. S vidinou náročného stěhování nás smiřovala představa nového bydlení. Sice jsme věděli, že si letošní svátky příliš neužijeme, ale doufali jsme, že si zkrátka vynahradíme pečení cukroví a zdobení domova příští rok už „v novém“. Byli jsme jednoduše plní očekávání a těšili jsme se na nový začátek. Tomáš, který je vždy optimistický a doslova srší energií, mě povzbuzoval a společně jsme snili o tom, jak si nový byt zařídíme.
To jsme ještě netušili, že nás čeká opravdové vánoční „překvapení“. Ovšem trochu jiné, než jsme čekali. Po Vánocích nám totiž majitel zavolal a oznámil, že nám byt bohužel nepronajme. Prý se rozhodl dát přednost jinému zájemci, který nebude na byt čerpat příspěvek na bydlení. Byli jsme v šoku a nevěděli jsme, co dělat. Do našeho stávajícího bytu se měli už brzy stěhovat noví nájemníci a my jsme se tak doslova ze dne na den ocitli bez střechy nad hlavou. Bylo to jako noční můra, která se stala skutečností.
Co teď? Museli jsme situaci nějak řešit, pokud jsme nechtěli skončit na ulici. Přestěhovat se k rodičům nepřicházelo v úvahu, bydlí daleko a my si nemůžeme dovolit přijít o práci a nechtěli jsme ztratit ani zázemí, které v Praze máme. Kamarádi mají rodiny a malé byty k tomu, od nich proto také čekat pomoc nebylo možné. Jediné řešení, které v této situaci připadalo v úvahu, byla ubytovna. Místo stěhování do nového bytu jsme se ocitli tam, kde by nás to ani ve snu nenapadlo. Byla jsem jednoduše zoufalá. Tomáš se snažil zůstat pozitivní a podporoval mě. Pracuje s dětmi se speciálními potřebami a jeho práce ho naplňuje a dává mu smysl, což mu pomáhalo překonávat těžké chvíle. Ale i na něm bylo vidět, jak se trápí.
V současné době jsme stále na ubytovně a hledáme teď společně nové bydlení. Ubytovna je přeplněná a hlučná a chybí nám tu hlavně soukromí. Což nám ještě více ztěžuje naši situaci. Byla to pro nás velká lekce a naučila nás, že ne všichni lidé jsou tak spolehliví, jak se na první pohled zdají. Znovu věřit lidem je pro mě teď těžké. Porušit dané slovo lze doslova mávnutím kouzelného proutku a něco druhým slíbit očividně nic neznamená.
Přesto věřím, že nás tato situace alespoň posílila a že nakonec najdeme to pravé místo, které se stane naším novým domovem. Ať už to bude kdekoli, hlavní je, že tam budeme spolu. Tomáš mi často říká, že nejdůležitější je, že máme jeden druhého, a já s ním souhlasím. Společně překonáme všechny překážky a jednou se budeme ohlížet zpět na toto období jako na zkoušku, kterou jsme úspěšně zvládli.
Zdroj:
Příběh čtenáře, i vy se můžete podělit o ten svůj na pribehy.medium@seznam.cz
