Článek
K divadlu Petr Lébl inklinoval od dětství
Petr Lébl byl český režisér, scénograf, herec, výtvarník a umělecký šéf Divadla Na Zábradlí. Narodil se 16. května 1965 do rodiny muzikologie, divadelního a hudebního publicisty Vladimíra Lébla a jeho ženy Evy. K umění inklinoval od raného věku, od svých 15 let byl členem amatérského divadelního souboru Dopravních podniků DOPRAPO.
Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, obor grafická úprava tiskovin. Pracoval jako propagační výtvarník a amatérsky hrál divadlo. Výtvarné dovednosti později využili i pro svou profesionální práci na jevišti.
Do Divadla Na Zábradlí se v 90. letech chodilo hlavně „na Lébla“. Jeho režijní pohled je dodnes za výjimečný. Na inscenaci hry ruského klasika Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa, kterou režíroval, bylo několik let vyprodáno. V letech 1994 a 1997 byl vyznamenán prestižními cenami Alfréda Radoka i za inscenaci Čechovova Racka a Ivanova.
Jeho specifická umělecká poetika v 80. letech působila jako zjevení, naplno však samozřejmě mohl svůj talent zúročit až po revoluci, kdy nastupující svoboda přinesla i prostor pro nové umělecké vyjádření. Kritika ho od prvních okamžiků doslova vyšel do nebes. Paradoxně pro nedostatek talentu opakovaně nebyl přijat ke studiu na FAMU. Na DAMU se dostal na první pokus, studia zde ale nikdy neskončil, přesto na škole začal učit.
Petr Lébl do českého divadla vlétl jako kometa
V roce 1982, ještě jako student střední školy, zpracoval Vonnegutovu Grotesku jako diafon – ozvučené diapozitivy. Stejný námět si vybral v roce 1985 i pro převedení na divadelní jeviště. Právě tato hra se stala jeho prvním výraznějším profesním úspěchem. Od roku 1985 do roku 1990 pracoval jako režisér, scenárista, výtvarník (scéna a kostýmy), herec, tvůrce zvukové (hudební) partitury a šéf amatérského souboru JELO.
Jako profesionální divadelník začal působit v roce 1992. Vůbec první profesionální inscenace, kterou nastudoval v Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), se jmenovala Vojcev. Šlo o hru jeho spolužáka z DAMU Egona Tobiáše. Druhým titulem byla hra Fernando Krapp mi napsal dopis, jejímž autorem je německý dramatik Tankred Dorst. Už v roce 1993 se ve svých osmadvaceti stal nejmladším uměleckým šéfem v historii Divadla Na Zábradlí.
Svoje publikum si získává svobodnou fantazii, poetiku a neomezitelnou, značně vypjatou režijní i výtvarnou imaginaci, ale i citem pro přízračnou grotesku a bizarní detaily a dramaturgický výběr. Sám tvrdil, že klade důraz na vizuální a výtvarnou podobu inscenace. Jeho mimořádný umělecký talent však byl vykoupen psychickou labilitou a těžkým duševním strádáním. Špatně se také srovnával s kritikou. Život pro něj byl k nesnesení těžké, těžší než smrt, shodovali se ti, kteří ho znali. K těmto nejbližším patřil třeba herec Petr Čtvrtníček.
Proto se rozhodl svůj život dobrovolně ukončit. Stalo se tak 12. prosince 1999. I vlastní smrt si Petr Lébl pečlivě zrežíroval. Na pracovním stole ve své kanceláři Divadla Na Zábradlí nechal ležet závěť, přátelům rozeslal dopisy na rozloučenou. Na dveře své pracovny pověsil výmluvný vzkaz: „Jsem na jevišti.“ Tam ho skutečně visícího v provazišti našel jevištní technik divadla druhý den při uklízení scény. Herci nad ním odehráli celé jedno představení.
Jedinečný talent, který sám sebe spálil, aby nemusel vyhasnout
O svém blízkém konci Lébl věděl, s představou dobrovolného odchodu ze života žil zřejmě několik let. Chtěl tak, aby jeho stopa, která po něm později zůstane, byla co nejvýraznější. Psal si deník a část z jeho zápisků následně použila i spisovatelka Radka Denemarková v knize Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla. S Léblem se osobně znala, působila totiž v jeho domovském Divadle Na Zábradlí coby lektorka a dramaturgyně.
Vznik knihy si Petr Lébl sám přál. Ostatně dokumentaristce Olze Sommerové pár týdnů před sebevraždou nabídla natočení filmu o člověku, který ví, že zešílí, jenom neví, jestli to bude dopoledne nebo odpoledne, jak tehdy doslova prohlásil. Ostatně o sebevraždě podle svých přátel mluvil a měl za sebou i několik demonstrativních pokusů. Nikdo však nevěřil, že by si byl schopen vzít život doopravdy.
Stalo se a dnes ti, kteří ho znali, soudí, že k jeho práci kromě mučivých depresí přispělo i to, s jakou intenzitou pracoval. Divadlu byl ochoten vydat ze sebe vše, doslova jím žil. Měl extrémně vysoké nároky na sebe samotný, ale i na lidi kolem sebe. Byla mu do vínku dána také značná empatie. Se svými kolegy přitom moc nevycházel a za své nálady a výbuchy vzteku se později omlouval. Dokázal se velmi rychle do někoho zamilovat a ze dne na den ho doslova zavrhnout.
Tím, jak žil, Petr Lébl doslova spálil sám sebe, jak později popisoval Petr Čtvrtníček. Rozjitřená psychika mu umožňuje vidět realitu kolem sebe odlišného očima a své fantazii za sebou zanechal jedinečnou uměleckou stopu, pro život však toto duševní rozpoložení přineslo nesnesitelná muka. Pokud by se začal léčit, už by to nebyl, soudili bezprostředně po tragické události jeho nejbližší.
Zdroje
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73984/petr-lebl-puntickarsky-reziser-a-umelecky-sef-divadla-na-zabradli-ktery-se-obesil-na-jevisti.html
