Článek
O politické kultuře se hovoří ve veřejném prostoru s narůstající intenzitou. A to nejen z pohledu odborníků. I běžní občané mají tímto způsobem potřebu reflektovat chování svých politických zástupců. Obecně tak lze říci, že politická kultura v Česku je na poměrně nízké úrovni ve srovnání se západními zeměmi.
Velmi dobře to vykresluje i aktuální kauza. Předseda opozičního hnutí ANO a expremiér Andrej Babiš si objednal zjištění citlivých informací na ministra zahraničí Jana Lipavského. Ty se měly týkat jeho rodiny. Vše „prasklo“ v momentě, kdy Andrej Babiš odeslal inkriminovaný e-mail na jinou adresu, než původně zamýšlel.
Ten se následně na sociálních sítích pokoušel vše bagatelizovat a argumentoval tím, že chtěl zjistit, zda má ministr Lipavský děti a umí se tedy vcítit do situace rodičů, jejichž děti by musely narukovat do války. Patrně šlo o reakci na Lipavského vyjádření pro Českou televizi, ve které ministr označil bývalého premiéra za „bezpečnostní riziko“.
Lipavský není jediný, na koho se Babiš zaměřil, v hledáčku se ocitl i Rakušan
Šéfka poslanecké sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová následně reagovala slovy, že Andrej Babiš svým sháněním materiálů na politické oponenty prohloubil pomyslné dno. Ostatně podobné praktiky jsou někdejšímu premiérovi vlastní, a to prakticky už od okamžiku, kdy poprvé vkročil do politiky.
Složky už měl na řadu svých oponentů. Prvním byl sociálnědemokratický poslanec Ladislav Šincl, pozornosti kontroverzního českého politika neušel ale ani bývalý šéf Národní sportovní agentury Milan Hnilička či současný ministr vnitra Vít Rakušan.
Premiér Petr Fiala na sociálních sítích svůj názor na jednání Andreje Babiše prezentoval rovněž. A nebál se poměrně silných slov. Přestože své vyjádření nemířil zcela adresně, okomentoval situaci jako vytrvalou snahu o ohrožování bezpečnosti a západního ukotvení České republiky a podobné metody zatahující potomky politických soupeřů do veřejného prostoru podle něj připomínají minulý režim. Oznámil také svolání mimořádné schůze Sněmovny.
Na české politické scéně to vře už od 90. let
Nejrůznější kauzy se přitom s českou politickou scénou táhnou od 90. let. Namátkou zmiňme v zásadě první velký skandál, který se týkal ODS, a to v souvislosti s nejasným financováním a tajnými sponzory strany a nakonec i informace ohledně existence tajného konta ve Švýcarsku z roku 1997.
Rok 1998 způsobil poprask v řadách ČSSD, která ve své době byla druhou nejsilnější politickou stranou. Tentokrát se problémy týkaly neprůhledného financování a dárců ČSSD. Dodnes je případ znám jako takzvaná bamberská aféra nebo aféra Bamberg.
Podle odborníků je však příčinou těchto nežádoucích jevů na politické scéně stále totožná: Absence silné občanské společnosti a minimální angažovanost občanů, kteří nevěří, že by mimo rozhodování ve volbách byli schopni cokoli na aktuálním vývoji změnit.
Dominantním činitelem tak zůstávají politické strany jako takové. V České republice i po roce 1989 nadále přetrvávají určité zvyky či očekávání, které mají svůj původ v komunistickém režimu, a brání tak plnohodnotnému rozvoji demokracie, jak to ostatně velmi dobře ilustruje i dění kolem bývalého premiéra Babiše.
Ambice se nenosí, ví předsedkyně Sněmovny
Tento stav se pak nutně odráží i na politické kultuře v naší zemi. Fakt, že Češi se nehodlají příliš snažit jakkoli politické prostředí kultivovat, ale mají rádi spíše jednoduchá, populismem načichlá řešení, dokládá také osoba již zmíněné předsedkyně Sněmovny Markéty Pekarové Adamové, jejíž vstup do TOP 09 byl přímo motivován určitou revoltou vůči pasivitě vlastních rodičů.
Právě tato politička je pro svoje sebevědomé a ambiciózní vystupování častým terčem vulgárních útoků. V roce 2023 dokonce musela řešit výhružné e-maily s policií. Autor ji v nich zasypal vulgárními nadávkami a jak dále referovala tuzemská média, vyhrožoval jí si společně s vládou zaslouží popravit nebo střelit do hlavy.
Pekarová se tehdy ohradila, že se podobné chování nemá stát normou. Její sebeprezentace však názorové oponenty skutečně nesmírně dráždí. Bývá považována za liberálku a sebe samotnou označuje za self-made woman a nikterak se netají tím, že si ve vlastní rodině musela vyvzdorovat středoškolské i vysokoškolské vzdělání a je první, komu se jej v jejím rámci podařilo dosáhnout. Zdůrazňuje též, že při studiu pracovala.
Za všechno může vláda aneb Češi mají rádi jednoduchá řešení
To se pochopitelně příliš neslučuje s rétorikou mnohých voličů, podle nich za stávající „fialovou drahotu“ může současná vláda. A to i přesto, že ta předchozí se vytrvale odkazovala na boj s pandemií, nicméně ve skutečnosti použila jen zlomek financí pro tento účel. Zato se pod vedením tehdejšího premiéra Babiše čile nakupovaly politické body a navyšoval státní dluh.
Ostatně podobně to svého času „schytal“ někdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Ten byl oceněn za svoji práci dokonce jako nejlepší ministr financí roku od mezinárodního prestižního časopisu Emerging Markets. Ve své době usiloval o nutnou důchodovou reformu, se kterou znovu přišel současný ministr Marian Jurečka.
V mysli podstatné části národa je však v lepším případě terčem žertů, v tom horším dokonce za zločince, který občany připravil o jejich peníze.
Podle výzkumů veřejného mínění jsou ostatně zpravidla nejoblíbenějšími politiky ti, kteří buď nedělají rozhodnutí žádná, jsou tedy většinou v opozici a na jejich činnost tedy není příliš upřena všeobecná pozornost, nebo ti, kteří činí rozhodnutí spíše populární a široká veřejnost je vítá.
Zdroje
1) Současná politická kultura
2) Politická kultura jako jeden z hlavních atributů politického systému ČR
3) Politická kultura v podmínkách ČR
