Článek
V té době již vlastně nikdo nepochyboval, že druhá světová válka, jedna z nejtemnějších kapitol světových dějin, se chýlí ke konci. Adolf Hitler v sobě však dál živil bezmála chorobnou naději, že je ještě množné zvrátit nevyhnutelné. A prosazoval tak utajenou výrobu nových zbraní. Dodnes je celá problematika obklopena aurou tajemna a nepřestává fascinovat nejen historiky.
Jedním z témat, která stále živí nejrůznější dohady, je německý atomový program. Balistické střely krátkého a středního doletu nesoucí jadernou hlavici se mohly stát oním nástrojem, který válku dokáže rozhodnout. Klíčový vědecký výzkumný projekt nacistického Německa s cílem vyvinout jaderné technologie, včetně jaderných zbraní se nazýval Uranverein.
Nejdůležitějšími lidmi v něm zainteresovanými byli Kurt Diebner, Abraham Esau, Walther Gerlach a Erich Schumann. Nejvýrazněji se však do historie v této oblasti zapsal zejména německý teoretický fyzik, matematik a filosof Werner Heisenberg. Právě jeho zásluhou byli již před válkou Němci v tomto směru mnohem lépe připravení a v roce 1942 jako první vyvolali umělou řetězovou reakci.
Tehdejší vědci byli na špičkové úrovni a na několika místech nacisty okupované Evropy skutečně vznikla vědecká pracoviště, která se zabývala výrobou těžké vody, obohaceného uranu i jaderného štěpení. Existovaly i tajné základny SS, nicméně většina materiálů byla buď zlikvidována samotnými Němci, nebo zabavena tajnými službami vítězných mocností.
Mohla třetí říše disponovat atomovou bombou?
O tom, zda třetí říše dokázala skutečně dokončit testovací nukleární bombu, tak můžeme dnes už jen spekulovat. Do učebnic historie nakonec jako autoři převratného vynálezu vstoupila jiná jména. Američané spustili konkrétně svůj projekt nazvaný Manhattan, jehož vědeckým šéfem se stal teoretický fyzik Robert Oppenheimer.
Obdobných ambiciózních projektu však Německo vytvořilo mnohem více. Asi nejznámější zbraní nacistického Německa jsou automatické rakety V2. Raná balistická řízená střela byla v průběhu války použita proti Velké Británii a Belgii k ostřelování vojenských a civilních cílů. Její vývoj představoval obrovský skok na poli raketových a příbuzných technologií, nicméně do vývoje událostí už neměla příliš šanci promluvit kvůli svému pozdnímu nasazení.
Sir Roy Feddon, šéf technické mise do Německa pro Ministerstvo leteckého průmyslu, v roce 1945 prohlásil, že kdyby se Německu podařilo válku prodloužit o několik měsíců, byli bychom konfrontováni se sadou zcela nových smrtonosných vzdušných zbraní.
K těm měl patřit i létající talíř označovaný jako V-7. Podle některých zdrojů se za druhé světové války létající talíře vyvíjely pod záštitou německých konstruktérů v okolí Prahy. Poprvé se myšlenka možného vývoje tzv. diskoplánů na našem území objevila v 60. letech. První práce na projektu tohoto typu však započaly již v roce 1922.
Hitlerova éra zrodila i „vlaštovku“
Myšlenku, že by skutečně mohlo ke zkonstruování podobné zbraně dojít, podporuje jednak to, že na našem území v té době neoperovaly spojenecké bombardéry a rovněž i to, že na rozdíl od jiných okupovaných zemí zde prakticky neexistoval ozbrojený odboj. I technické podmínky v podobě zavedených leteckých továren by takovému záměru nasvědčovaly. O tom, zda pražský diskoplán skutečně existoval, se však vedou doposud bouřlivé diskuse. Plány k V-7 a snad i jeho díly se měly nacházet v podzemí nedaleko Štěchovic, nicméně možná existence tzv. štěchovického pokladu je již vyvráceným mýtem.
Druhá světová válka si vynutila též nevyhnutelný posun ve vývoji letadel. Na jejím konci se již objevily letouny, které byly schopny docílit rychlosti blížící se 1 000 km/h. Dokladem neskutečného pokroku je i Messerschmitt Me 262, přezdívaný též Schwalbe neboli vlaštovka, což byl první operačně nasazený proudový stíhací letoun. Označován je za letecký zázrak a jeho zavedení skutečně mělo potenciál ovlivnit průběh konfliktu.
Stíhačku poháněly dva proudové motory a ve výzbroji měla čtyři kanony a 24 raket. Na letounu, který prakticky předurčil další směřování nejen vojenského letectví, lze přitom nalézt i českou stopu. Velení Luftwaffe totiž dokázalo přesunout výrobu některých dílů a kompletaci hotových letadel i na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava. Paradoxně však samotný Adolf Hitler neumožnil tomuto letounu plnohodnotně ukázat, co se v něm skrývá: Chtěl ze stíhačky mít bombardér, čímž oddálil jeho nasazení.
Zdroje:
