Článek
Napoleon Bonaparte: jeden neobyčejný život
Napoleon Bonaparte se narodil na Korsice v roce 1769 v rodině nižšího šlechtice. Od útlého mládí, resp. dětství navštěvoval ve Francii vojenské školy a v 16 letech vstoupil do armády. V roce 1793 byl potom povýšen do hodnosti brigádního generála. Dalším významným mezníkem jeho kariéry se stal rok 1795 a jeho úspěch při vojenském potlačení povstání v Paříži. Následovalo další povýšení a bylo mu svěřeno velení francouzské armády v Itálii, kde vedla Francie válku s Rakouskem.
Napoleon prokázal, že je geniálním stratégem a po sérii vítězství v několika bitvách donutil Rakousko ke kapitulaci. Jeho hvězda začala nezadržitelně stoupat vzhůru. Pověst mu nepošramotilo ani tažení v Egyptě, které nakonec skončilo francouzskou porážkou. Naopak, ve Francii byla v té době velmi turbulentní revoluční doba, kterou mladý generál Napoleon Bonaparte pomohl ukončit.
Napoleon dobře vyhodnotil, že ve Francii se mu v chaosu ve skutečnosti otevírá obrovská příležitost. Opustil proto tajně svá vojska o síle asi 50 tisíc mužů a nechal je napospas osudu (a nepřátelským armádám). Jeho motivace byla jasná, z Egypta by do vytváření nové Francie mohl promlouvat jen těžko. V Paříži byl naopak vítán jako hrdina a zachránce, který zemi vyvede z politické krize.
Napoleon se zapojil do politického převratu, po zániku dvou existujících zákonodárných shromáždění byl zvolen za jednoho ze tří konzulů, kteří drželi v období tzv. První francouzské republiky v rukou výkonnou moc. A protože byl zvolen dokonce za prvního konzula, stal se nejmocnějším mužem Francie. Od toho byl už jen krůček k tomu, aby se roku 1804 nechal korunovat císařem. Při korunovaci v katedrále Notre-Dame byl dokonce přítomen i papež Pius VII. Napoleon ale nepřijal korunu z jeho rukou, na hlavu si jí nasadil sám…
Císař Napoleon a boj s celou Evropou
Napoleon se ani v nové funkci nevzdal své touhy po nových územích a jeho počínání logicky vzbuzovalo obavy u ostatních evropských velmocí. V roce 1805 tak byla podepsána britsko-rusko-rakouská spojenecké deklarace. Napoleonova Francie se ocitla válce s většinou tehdejší Evropy. Napoleon však nebyl žádný obyčejný panovník v roli vojevůdce a proto nepřekvapí, že odmítl pasivně čekat na útok silnějšího nepřítele a vyrazil mu se svojí armádou v ústrety.
Součástí tohoto tažení bylo i obsazení Vídně nebo vítězství u Slavkova. Není však ambicí tohoto textu popisovat podrobně Napoleonova válečná tažení z vojenského hlediska. Důležité je, že Napoleon právě v této době dosáhl vrcholu své moci, neznamenalo to však Napoleonovo definitivní vítězství. Admirál Nelson porazil francouzské loďstvo u Trafalgaru a Napoleon mohl zapomenout na porážku Británie. Rusko bylo připraveno bojovat dál a Prusko začalo silně uvažovat o tom, že se připojí k protifrancouzské koalici.
K porážce Napoleona bylo však ještě daleko. V následujících letech proběhlo ještě mnoho střetů a období horečných bojů bylo přerušováno dílčími příměřími, Napoleon ale stále děsil celou Evropu. Velkou změnu představovalo jeho tažení do Ruska. Napoleon sice dobyl Moskvu a ubytoval se v Kremlu, bylo mu však jasné, že celé tažení nemůže dotáhnout do vítězného konce a z Ruska musel na konci roku 1812 ustoupit s obrovskými ztrátami. Další velkou ránu mu zasadila porážka v největším střetu celého tohoto historického období, v bitvě u Lipska. Není bez zajímavosti, že lví podíl na Napoleonově porážce měla česká armáda pod velením knížete Schwarzenberga.
Následovalo několik dalších střetů, která však nemohly změnit nevyhnutelné a Napoleon podepsal vlastní abdikaci. Poté se musel dle dohody odebrat do vyhnanství na ostrově Elba. Neuběhlo ale dlouho a Napoleon začal uvažovat o návratu, neboť si byl vědom toho, že lidé ve Francii nejsou spokojeni s aktuální situací a jeho návrat by uvítali. Došlo k němu v roce 1815.
Napoleon prohrál Evropu - karikatura.
Napoleonův comeback však neměl dlouhého trvání, jeho snahy o to, aby jej jako staronového císaře uznaly další evropské velmoci se neujal a Napoleon byl naopak označen za „narušitele pořádku světa“. Na kongresu ve Vídni bylo okamžitě rozhodnuto o vytvoření další proti-napoleonské koalice. Napoleonovi nezbylo nic jiného, než se připravit na další boj. Jeho bezprostředním protivníkem se pak stal britský generál vévoda z Wellingtonu, jehož armáda operovala v kooperaci s armádou pruského generála Zietena.
Po sérii přípravných střetů došlo k finální bitvě u Waterloo, která vstoupila do historie. Napoleonova porážka a následné vyhnanství na Ostrově svaté Heleny již znamenaly jeho definitivní konec. Napoleon Bonaparte poté zemřel v roce 1821.
Předcházející shrnutí života jedné z nejvýznamnějších postav evropské historie není v žádném případě vyčerpávající, především však období jeho vládnutí nikterak neinterpretuje. Naopak je tomu v historiografiích evropských a samozřejmě především francouzských autorů. Zatímco ti v něm většinou vidí národního hrdinu (každý, kdo někdy navštívil Paříž si jistě dobře pamatuje na monumentalitu památek jako je Vítězný oblouk nebo místo Napoleonova posledního odpočinku, tj. Invalidovna). Mnozí další ale stejně jako Ridley Scott vidí v Napoleonovi protofašistického diktátora a válečného zločince. Jak tedy na Napoleona pohlížet?
Hrdina, nebo válečný zločinec?
Pokud bychom měli hodnotit, zda byl Napoleon diktátor, odpověď by byla jednoznačná. Ano, Napoleon samozřejmě byl absolutistický vládce a toto označení je na místě. Na přelomu 18. a 19. století to ale bylo stěží neobvyklé. Založit kritiku Napoleona na tom, že nebyl demokratickým politikem, by bylo samozřejmě v kontextu doby nesmyslné. Napoleon vlastně ani nesvrhnul zavedený pořádek, to udělala revoluce, kterou určitým způsobem završil, ale rozhodně neodstartoval.
Období jeho vlády bylo charakterizováno přítomností tajné politické policie, ani v tomto případě se však nejednalo o něco, co by bylo jakkoliv srovnatelné s represivními systémy, které vybudovalo hitlerovské Německo nebo Sovětský svaz. Lidí popravených za vlády Napoleona z politických důvodů bylo ve skutečnosti velmi málo. Je také velmi důležité zmínit, že Napoleon nevedl ve Francii organizované represe proti žádné menšině, ať již rasové nebo společenské. I v tomto ohledu je tedy srovnání s Hitlerem či Stalinem nesmyslné.
Především ve Francii je naopak silně akcentováno, že Napoleon dokázal zmodernizovat státní správu, provést reformy soudnictví apod. Napoleon tím dokončil proměnu staré feudální společnosti ve společnost moderního typu. Některé zákony nebo instituce, které vznikly za Napoleona koneckonců platí nebo fungují ve Francii dodnes.
Je však současně naprosto zřejmé, že jeho vize zahrnovala vybudování Francie coby hlavní evropské mocnosti, což ovšem znamenalo také ovládnutí zbytku Evropy tím či oním způsobem. Napoleon vojensky terorizoval okolní Evropu, byť stejně jako další autoritáři před ním i po něm vnucoval veřejnosti představu, že Francie se naopak brání agresi okolí.
Je také neoddiskutovatelné, že si Napoleon počínal při svých vojenských taženích naprosto nemilosrdně. A ano, v průběhu vojenských tažení páchala Napoleonova vojska činy, pro které se hodí označení válečné zločiny. Za všechny lze jmenovat bitvu o Jaffu v průběhu jeho egyptského tažení, při kterém sám Napoleon vydal rozkaz k povraždění tureckých zajatců, aby tím zamezil šíření moru a také ušetřil zásoby.
Stejná motivace vedla Napoleona k vraždění válečných zajatců během invaze do Ruska. Rozsah těchto poprav byl dokonce tak velký, že začal odčerpávat velké množství munice. Napoleon proto rozhodl o popravách bajonetem.
Zmínit je třeba také válečné tažení na Pyrenejském poloostrově proti spojeným silám Británie, Portugalska a Španělska. Vypálena byla řada vesnic, lidé byli brutálním způsobem popravováni a mučeni. Je ale také na místě říct, že tyto zločiny páchaly obě strany konfliktu.
Přesto je zde ale jedna další kapitola dějin vlády Napoleona, která může zvrátit váhání o Napoleonově roli na stranu válečného zločince. Touto kapitolou je chování v koloniích. Brutální potlačení povstání na Haiti zahrnovalo obnovení otroctví, stejně jako brutální perzekuce včetně využití lodního podpalubí coby plynové komory pro likvidaci celých skupin otroků starších 12 let.
Válečný zločinec: ano, či ne?
Jak tedy rozhodnout spor o to, zda byl Napoleon válečný zločinec či nikoliv. Pokud bychom k otázce přistupovali čistě věcně, bez kontextu, pak je možné říct, že ano. Napoleonova vojska páchala válečné zločiny, zajatci byli popravováni, vesnice byly vypalovány. To vše se navíc dělo v rámci války, skrze níž chtěl Napoleon ovládnout velkou část Evropy. Speciální kapitolu potom tvoří chování vůči černým otrokům na Haiti. Mimochodem, po obsazení Paříže v roce 1940 vzdal Napoleonovi u jeho hrobky čest i Adolf Hitler, který se netajil obdivem k němu.
Může na všem něco změnit kontext doby? Stejné nebo podobné zločiny totiž páchali i jeho protivníci. Jakkoliv to může znít cynicky, v té době bylo něco takového vlastně poměrně běžné. K tomu je třeba navíc připočíst fakt, že na rozdíl od zmíněného Hitlera či Stalina kromě ničení také skutečně budoval moderní společnost.
Finální interpretace odkazu Napoleona Bonaparta je tak spíše na každém z nás.
Zdroje
1) Ridley Scott’s Napoleon: Was the French leader really a monster?
2) Looking back at history, was Napoleon really a dullard?
3) The French Fuhrer: Genocidal Napoleon was as barbaric as Hitler, historian claims
