Článek
Není snadné napsat jednoznačně platnou a zároveň všeobjímající definici hybridního válčení, neboť se na ní neshodnou ani akademici nebo bezpečnostní experti. Podstatné ale je, že jako hybridní válku označujeme kombinací konvenčních a nekonvenčních metod, které agresor používá tak, aby dosáhl synergického efektu a dosáhl tak svých cílů bez nutnosti otevřené konfrontace v tradičním smyslu nebo (pokud již k ní dojde) podpořil svoji stranu. Cílem vedení hybridní války je samozřejmě oslabit a destabilizovat protivníka, a to jak vojensky, tak politicky, ekonomicky či sociálně.
Nástroje hybridní války zahrnují jak prostředky přímé, tedy sabotáže, působení nejrůznějších paramilitárních skupin či kybernetické útoky, tak prostředky nepřímé. Mezi ty nepřímé patří např. propaganda, dezinformace, ekonomický nátlak, vyvolávání občanských nepokojů apod.
Pojem „hybridní válka“ se začal zapisovat do povědomí širší veřejnosti především poté, co byl v roce 2005 americkými vojenskými představiteli použit k popisu narůstajících nepřátelských aktivit Ruska či Číny. Koncept hybridní války se nicméně využíval i v minulosti a lze říci, že hybridní válka byla v té či oné podobě součástí konfliktů od počátku lidstva.
Hybridní válka se nás bytostně dotýká
Není pochyb o tom, že proti České republice a Evropské unii jako celku je ze strany Ruska vedena již mnoho let hybridní válka. Rusko se tím koneckonců nijak zvlášť netají a Česká republika je od roku 2021 oficiálně z jeho strany považovaná za nepřátelský stát. Seznam, který měl původně jen dvě položky (ČR a USA) se neustále rozrůstá a nyní je na něm již celá Evropská unie.
Rusko tedy vede proti Česku a Evropě dlouhodobou kampaň, která navíc nabírá na intenzitě. Měli jsme a máme možnost sledovat obě její části, přímou i nepřímou. Sabotáž ve Vrběticích nebo kybernetické útoky vedené proti státním institucím, nemocnicím či strategicky významným firmám jsou nejznámějšími příklady. Potom je zde dezinformační kampaň spočívající v šíření nepravd a polopravd, která má za cíl uměle zvyšovat napětí ve společnosti.
Problém uvnitř Evropy
Je na místě přiznat, že Rusko je ve vedení hybridní války velmi schopné a zatím bohužel úspěšné. Jeho největším úspěchem je, že velká část společnosti si vůbec neuvědomuje, že je pod soustavným útokem. Přispívají k tomu bohužel velkou měrou i mnozí politici, jejichž úkolem by mělo ve skutečnosti být maximálně bránit zájmy své země.
Na jaře letošního roku představila česká Bezpečnostní informační služba (BIS) výsledky vyšetřování, během nějž odhalila Ruskem organizovanou síť osob a firem, jejichž cílem bylo ovlivňovat veřejné mínění v zemích EU, především pak ve vztahu k volbám do Evropského parlamentu. Součástí tohoto vlivového působení bylo i předávání peněz politikům z Německa, Francie, Polska, Belgie, Nizozemska a Maďarska. Nejznámějším z nich byl poslanec AfD Petr Bystroň. Již před ruským útokem na Ukrajinu ale bylo v řadě případů poukazováno na to, že Rusko ovlivňuje evropské politiky např. prostřednictvím tzv. „honorářových plateb“ za účast na nejrůznějších fórech, seminářích apod. V letech 2016-2018 se to týkalo např. poslance Evropského parlamentu za KSČM Jaromíra Kohlíčka, který inkasoval 5000 eur (Asi 120 tisíc korun) a v médiích poté šířil proruský narativ ohledně anexe Krymu.
Ruské působení na evropské politiky však v minulosti mířilo i na ty nejvýše postavené. Německý kancléř Gerhard Shroeder byl v době, kdy zastával svůj úřad, známý svými nadstandardními vztahy s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Poté, co úřad opustil byl placen ruskou společností Gazprom a působil jako její lobbista silně ovlivňující veřejné mínění ve vztahu k Rusku. Dalším příkladem nejvýše postavených politiků pod ruským vlivem je bývalá rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová. Vladimir Putin byl dokonce hostem na její svatbě a dnes v Rusku žije.
Ve výčtu odhalených případů by bylo možné pokračovat. I přesto je ale podle analytiků množství politiků, kteří byli nebo jsou na výplatní pásce Kremlu, ještě významně vyšší. V této souvislosti je naivní předpokládat, že se to netýká i řady politiků českých.
Kromě politiků, kteří jsou Ruskem přímo placeni, je zde také velká část těch, kteří se sami chovají tak, že to Rusku poskytuje výhodu. Jde především o to, že odmítají problém pojmenovat a řešit. Pro řadu politiků je výhodnější před voliči předstírat, že proti nám není veden žádný útok, a proto není nutné zavádět žádná speciální opatření (typicky zvyšovat výdaje na obranu).
Tento postoj často není motivován žádnou ideologií nebo obdivem daného politika vůči Rusku, nýbrž se jedná o chladný politický kalkul. Politikovi jde o vlastní prospěch a hlasy, nikoliv ruský úspěch. Přesto tím ale Rusku pomáhá. To nejlepší, co se může agresorovi v hybridní válce stát, je totiž to, že si jeho protivník vůbec neuvědomí, že je na něj útočeno. To se Rusku do jisté míry bohužel daří a přispívá k tomu fakt, že hybridní válka je ze své podstaty natolik „rozostřený“ pojem, že je často těžké definovat jeho přesnou podobu a hranice.
Je čas se bránit
Ve chvíli, kdy je proti nám vedena dlouhodobá operace s cílem poškodit naše zájmy, je nezbytné se bránit. To první, co musíme udělat, je začít mnohem více mluvit o tom, že jsme skutečně cílem hybridně vedených operací. Je také nutné ukázat na politiky, kteří Rusku tím či oním způsobem napomáhají a vysvětlovat jaké potenciální dopady to na naši zemi a celou Evropu může mít.
1) Hybrid Warfare – New Threats, Complexity, and ‚Trust‘ as the Antidote
2) V osmém roce hybridní války. Jak se termín „hybridní hrozby“ stal synonymem pro dezinformace útočící na liberální hodnoty
