Článek
Jako protektorát Čechy a Morava se označuje vazalský státní útvar sjednocující okleštěné území Čech a Moravy pod okupační vládou nacistického Německa. Existoval v letech 1939 až 1945. Jeho postavení bylo autonomní, to ale fakticky nebylo nijak respektováno.
To se promítalo i do každodenního života tehdejších Čechů. Jedním ze specifických rysů života v protektorátu se stala všudypřítomná cenzura. Ta je definována jakožto kontrola a omezování sdělování informací, ať už předávaných mluveným slovem, tiskem nebo dalšími formami vyjadřování.
Bývá zřizována státem, náboženskou organizací, armádou, vedením firmy a podobně. Slouží pro udržení ideologického monopolu, uchování státního, firemního či vojenského tajemství, nebo k uchování hlásaných morálních principů.
Existuje předběžná neboli preventivní cenzura, která se uplatňuje ještě před zveřejněním informace, a následná nebo také represivní cenzura, jež zasahuje do již zveřejněného sdělení, tedy zpětně zamezuje jeho šíření.
Cenzura za protektorátu drtila média
Kontrolovat média začalo nacistické Německo už v roce 1939. Cenzura si kladla za cíl mediální obraz protektorátní reality vystavět tak, aby vyhlížel příznivě. Média tak procházela cenzurními opatřeními i perzekucí, čímž měla sloužit aktivní propagandě.
Perzekucím bylo podrobeno také obyvatelstvo, především intelektuálové, naopak vrstva dělnická za protektorátu patřila k těm oceňovaným. To byl poměrně logický vývoj vzhledem k tomu, že postupující válka si vyžadovala stále více pracovní síly. Od roku 1942 proto začala i její úplná mobilizace, takzvané totální nasazení.
V médiích se běžně podle historiků objevovala jen oficiálně povolená varianta říšské propagandy například u vojenských událostí. Podobným způsobem byli nuceni pracovat především novináři. Pod drobnohledem se ocitly i zprávy z hospodářského a sociálního sektoru. Cenzoři svůj dohled vykonávali podle dokumentu, který se nazýval Souborný přehled pro tiskovou přehlídku a byl až překvapivě detailně pojat.
Během druhé světové války a nacistické okupace kontrolovalo vydávání, rozsah, obsah či výši nákladu tiskovin předsednictvo protektorátní ministerské rady. V protektorátu byla zavedena i předběžná cenzura. Vycházelo na 2 218 legálních novin, časopisů a úředních věstníků, náklady se ale každým rokem snižovaly.
Literatura pod dohledem okupantů trpěla, divadlo si svobodu uchovalo
Novinářům přitom hrozil i fatální postih. A to prakticky doslova „do posledního dechu“, jak to dokládá případ z roku 1945. Tehdy byla v Českém slovu uveřejněna vlastenecky laděná kritika koncertu České filharmonie v Českém slovu. Autor článku byl popraven. Ovšem za zmínku stojí také informace, že shodný trest stihl i odpovědného cenzora.
Stejným způsobem byla omezována také dostupná literatura. Postupně se soupis zakázaných titulů rozrostl až na 4 000 literárních děl českých i zahraničních. Od roku 1941 průběžně narůstal počet těch, která se nemohla vůbec vydat. Onen úplný zákaz vydávání dopadl v první řadě na autory židovské, ale i německé exulanty a levicové a marxistické spisovatele. Tehdejším poměrům ale nebyla po chuti ani jména jako Jaroslav Hašek a František Langer. V „klatbě“ se ocitla dokonce některá díla Jindřicha Šimona Baara.
Zajímavým fenoménem se z hlediska cenzury stala i další část české kultury v podobě divadla. Divadlo se v průběhu této dějinné etapy přetavilo v důležitý prvek a již v březnu roku 1939 se znatelně zvýšila návštěvnost českých divadel. Publikum nejen oceňovalo možnost úniku od starostí tehdejší doby, ale také návštěvu této kulturní instituce vnímalo jako svého druhu podporu české národní kultury a v podstatě tichý odboj proti okupační moci.
Pozoruhodné je, že kvůli zbrojnímu průmyslu, který byl za války potřebný a v němž pracovala řada Čechů, byla česká kultura po této stránce ponechána přirozenému rozvoji, na rozdíl od sousedního Polska, kde divadlo přešlo do ryzí ilegality a záměrem okupantů se stalo národní kulturu zcela potlačit. Německé bezpečnostní složky tak sice u nás divadelníky kontrolovaly, ale pokud otevřeně nekritizovali tehdejší moc, tvořit směli.
Zdroje
KONČELÍK, Jakub, Jan CEBE a Barbara KÖPPLOVÁ. Řízení tisku v letech 1939-1945. Analýza protektorátních tiskových porad. In: Mediální studia 3 [online]. Praha: Českomoravský novinář, 2007.
KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: FORET, Martin, Marek LAPČÍK a Petr ORSÁG (eds.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů [online]. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008.
VEČEŘA, Pavel. Ošemetné Scylly a zrádné Charybdy protektorátních novinářů. K projevům pasivní rezistence a kolaborace na stránkách českých tištěných médií za německé okupace (1939-1945). In: Mediální studia 3. Praha: Českomoravský novinář, 2007.
PASÁK, Tomáš. Problematika protektorátního tisku a formování tzv. skupiny aktivistických novinářů na počátku okupace. In: Příspěvky k dějinám KSČ. 1967, roč. 1.
