Článek
V létě roku 1944 se západní spojenci probíjeli z Normandie směrem do nitra evropského kontinentu. Na východě zase Rudá armáda postupovala přes polské území směrem k Německu. Polské vnímání této situace bylo odlišné od toho, jaké měli například občané Československa.
Pro Poláky rozhodně nešlo o osvobozování ze dvou stran. Dobře si totiž pamatovali, jak na podzim roku 1939 napadli Sověti Polsko společně s Hitlerem, a zabrali si jeho východní část. Exilová polská vláda v Londýně se silně obávala toho, že pokud z polského hlavního města vyženou nacisty právě Sověti, celé Polsko spadne pod Stalinův vliv a druhá světová válka neskončí osvobozením, nýbrž sovětskou okupací. V případě Poláků rozhodně nešlo o dvě stejné věci.
Polská exilová vláda uvažovala v tomto ohledu naprosto správně a historie jí dala stoprocentně za pravdu. Poláci se přesto pokusili svůj zdánlivě nevyhnutelný osud změnit. Londýnské velení proto rozhodlo o tom, že Varšavu se pokusí osvobodit podzemní Zemská armáda coby největší odbojová organizace v Polsku. Tomuto pokusu dnes říkáme Varšavské povstání a jednalo se o vůbec největší odbojovou akci celé druhé světové války.
Na konci Varšavského povstání zůstalo 200 000 obětí a město prakticky srovnané se zemí. Heroický, avšak marný boj Poláků přitom Rudá armáda sledovala z druhého břehu řeky Visly, aniž by se jim pokusila pomoci. Pro Stalina byla totiž likvidace Polské Zemské armády vítanou pomocí ve snaze získat nad Polskem absolutní vliv.
Průběh Varšavského povstání
Polská Zemská armáda vznikla spojením řady polských odbojových organizací v roce 1942. Celkem měla v roce 1944 Zemská armáda asi 200 000 členů, které šlo označit za skutečné vojáky. Varšavského povstání se potom zúčastnilo 30 000 uniformovaných členů Zemské armády. Rozkaz k prvnímu útoku na německé síly ve Varšavě byl vydán 1. srpna 1944 v 17.00. Němci však o povstání věděli asi hodinu před jeho začátkem a stihli proto uvést své síly do pohotovosti.
Na rozkaz vůdce SS Heinricha Himmlera měly německé jednotky postupovat s maximální brutalitou a nebrat ohled na jakékoliv mezinárodní konvence. První útok povstalců samozřejmě přinesl určité územní zisky, město však potom Němci začali dobývat zpět. Postupovali přitom s nevídanou krutostí, vražděni byli i civilisté včetně dětí či lékařů nebo zdravotních sester. Povstalci od začátku věděli, že jsou proti německé armádě mnohem hůře vyzbrojeni, logicky jim chyběli jakékoliv těžké zbraně, a ani početně se Němcům nevyrovnají.
Západní spojenci, především Velká Británie, se pokoušeli alespoň v omezeném rozsahu povstalce zásobovat, i kvůli protestům Stalina, který nepovolil britskému ani americkému letectvu využívat sovětská letiště. Jsou dokonce známy případy, kdy sovětská letadla pálila na spojenecká letadla přivážející pomoc povstalcům. Něco podobného (byť v mnohem menším rozsahu) zažila v květnu 1945 Praha. I v jejím případě Stalin zablokoval americké tažení na pomoc povstání. V případě Varšavy byly ale důsledky ještě mnohem katastrofálnější.
Poláci dokázali vzdorovat německé přesile plných 63 dní, než město definitivně padlo. Jeho obyvatelé končili zastřelení nebo v koncentračních táborech. Ještě několik týdnů a měsíců potom ale Němci stále bořili domy, až bylo zničeno na 85 % města. Rudá armáda vstoupila do Varšavy, resp. do toho, co z ní zbylo, v lednu 1945.
Varšavské povstání po válce
Polsko se po skončení druhé světové války skutečně ocitlo v sovětské sféře vlivu a Sověti pokračovali v tom, s čím začali již v roce 1944. Nehoráznou lží obvinili velitele Zemské armády z nezodpovědnosti, konání proti zájmům polského lidu, a dokonce z kolaborace s nacisty. Ve chvíli, kdy Sověti po roce 1945 přebírali v Polsku moc, nebyla již žádná síla, která by se jim mohla postavit. Zemská armáda, která by to pravděpodobně učinila, se utopila v krvi během Varšavského povstání, přesně tak, jak Stalin doufal.
Až do roku 1989 nesměl být ve Varšavě ani malý památník připomínající hrdinnou oběť 200 tisíc Poláků snažících se vybojovat si opětovně svoji svobodu. Každý, kdo si spojí sovětský útok na Polsko v roce 1939, Katyňský masakr, zvěrstva páchaná sovětskými jednotkami v Lublinu a dalších místech, i cynickou nečinnost Rudé armády v průběhu Varšavského povstání pochopí, proč byla z pohledu Poláků druhá světová válka bojována nikoliv proti jednomu nepříteli v podobě Německa, ale proti dvěma nepřátelským mocnostem. A v roce 1945 nebyla vyhraná. Vítězství se Poláci dočkali až v roce 1989.
Zdroje informací:
PRAŻMOWSKA, Anita: A history of Poland, Palgrave Macmillan, New York 2004, ISBN 0-333-97254-6.
