Článek
O vpádu okupačních vojsk do Československa se v noci z 20. na 21. srpna 1968 dozvěděla většina lidí právě z Československého rozhlasu. V následujících hodinách potom právě rozhlas přinášel objektivní informace o dění v Československu. Na konci šedesátých let byl rozhlas hlavním médiem a tomu odpovídal jeho dosah. To samo o sobě byl pro sovětské velitele důvod rozhlas co nejdříve obsadit a jeho vysílání přerušit. K tomu se potom přidávala ještě symbolika plynoucí z toho, že to byl právě Československý rozhlas, který v květnu 1945 během Pražského povstání burcoval národ proti jiným okupantům. Rozhlas bylo zkrátka třeba ovládnout.
Ačkoliv Pražané bránili rozhlas více než srdnatě, a to dokonce za cenu vlastních životů (udává se, že během boje o rozhlas zemřelo 17 lidí), výsledek byl samozřejmě předem daný a rozhlas přestal vysílat. Vzpomínka na srpen 1968 a boj o Československý rozhlas však dnes není jen pouhým historickým exkurzem. Má velký význam i pro naši dnešní dobu. I dnes je objektivní zpravodajství prvotním cílem nepřátel demokracie, ať již vnitřních či vnějších.
Hybridní válka a média jako její hlavní cíl
Teorie hybridní války se pod tímto konkrétním názvem objevila po roce 2010 v ruském armádním prostředí. Ve své podstatě však byly její hlavní principy součástí ozbrojených konfliktů prakticky vždy. Dnes je hybridní válka chápána jako konflikt za využití kombinace konvenčních a nekonvenčních metod pro dosažení strategických cílů daného státu. Definice plně odpovídá aktuálnímu chování Ruska vůči západnímu společenství, Českou republiku nevyjímaje.
Nedílnou součástí ruského vedení hybridní války je zlomení síly kvalitních a objektivních médií. Stejně jako v roce 1968 útočily tanky na Československý rozhlas coby hlavní médium té doby, dnes je cílem především veřejnoprávní Česká televize.
Veřejnoprávní média a jejich status
Média s veřejnoprávním statutem jsou významným pilířem demokracie. Podstatné je, aby byly současně co nejvíce odstíněny od vlivu politiků, současně ale měly jistotu financování. Tato kombinace má umožnit především to, aby veřejnoprávní média mohla produkovat skutečně objektivní zpravodajství a publicistiku, do nichž se nebudou moci promítat finanční ani politické tlaky.
I na veřejnoprávní média (v tomto případě Českou televizi) lze ale útočit, a to jak ve směru „shora“, tak ve směru „zdola“. Jak to v praxi vypadá? Jednak je zde cíleně vytvářeno prostředí plné dezinformací, jejichž cílem není přesvědčit většinu občanů o jednom konkrétním narativu, nýbrž vytvořit atmosféru, v níž „nikdo nevěří ničemu“. Tím je samozřejmě nahlodáván i vztah veřejnosti k České televizi.
Podstatná část společnosti v takové situaci přestává chápat samotné fungování objektivního zpravodajství a publicistiky a logicky jej potom není schopna odlišit od toho neobjektivního či dokonce zcela smyšleného.
Druhý směr útoku na veřejnoprávní média spočívá v podpoře protisystémových politických stran a hnutí. Ta následně v rámci své populistické politiky na veřejnoprávní média útočí a v případě reálného úspěchu ve volbách se mohou snažit o přímé omezení činnosti např. prostřednictvím blokování potřebného navýšení koncesionářských poplatků nebo nominací „svých“ lidí do rad či přímo vedení médií. V rámci snahy o udržení voličů potom těmto požadavkům často vychází vstříc i mainstreamové politické strany a částečně tuto politiku přebírají.
Ve zcela extrémní podobě můžeme tuto situaci sledovat na Slovensku, kde dochází doslova k demontáži veřejnoprávních médií v režii vlády Roberta Fica. Podobné „úspěchy“ pak slavil i Viktor Orbán v Maďarsku.
Jak objektivní média bránit?
V roce 1968 bránili Pražané budovu rozhlasu vlastními těly. Nic takového dnes není potřeba. Bránit objektivní média ale potřeba je, a je to úplně stejně důležité. V první řadě je potřeba chápat podstatu problému. Zprávy a informace je třeba si neustále ověřovat a rozhodně nešířit ty nepravdivé a zavádějící.
Druhým pilířem boje v informační válce je potom volba nepopulistických politických stran. Veřejnoprávní média nikdy nebudou zcela mimo dosah politiků a pokud ti se je budou snažit ovládnout, může se jim to podařit. Slovenský případ varuje více než jasně. A oněch 17 mrtvých ze srpna 1968 ať je nám varováním ještě větším.
Zdroje:
