Článek
Krvavý konflikt začal Evropou zmítat 15. března 1939, těsně po okupaci zbytku Československa. Dne 23. srpna 1939 se sešli představitelé nacistického Německa a Sovětského svazu, aby podepsali smlouvu o neútočení. Tato úmluva je dodnes podle svých signatářů známa jako pakt Ribbentrop–Molotov.
Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop se tehdy dohodl se svým sovětským protějškem Vjačeslavem Molotovem o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Tento dodatek byl tajný. Znamnal především rozdělení Polska a Sověti zároveň dostali volnou ruku k okupaci Pobaltí a Moldavska. K přepadení Polska Německem a Sovětským svazem následně došlo 1. září 1939. Země pak fakticky vymizela z mapy Evropy.
Společné totiž mělo Německo a SSSR především značnou nespokojenost s uspořádáním Evropy po první světové válce. To obě mocnosti přimělo zkusit najít společnou řeč. SSSR a Německo se současně zavázaly upustit paktem od jakéhokoli násilného aktu vůči sobě navzájem, zároveň měly oba státy udržovat vzájemný kontakt a výměnu informací o problémech společných zájmů.
Došlo tak k paradoxnímu sblížení dvou nepřátel na život a na smrt. Kteří ovšem měli také ledacos společného. Zatímco Adolf Hitler se usvědčoval o své neomylnosti a „vyvolení“ k tomu vybudovat novou Německou říši a vytvořit z Němců nadřazenou rasu, Stalin byl neméně bezohledný a budoval si v bolševickém státě pozici zbožňovaného hegemona.
Co měli společného Stalin a Hitler
Oba byli bytostně přesvědčeni o tom, že se obětují vyšším cílům a svoje historické úlohy brali velmi vážně. Navzájem o sobě pochopitelně i věděli, ale lze říci, že ze vzájemného sledování těžili. Jeden druhého obdivoval pro nebývalou krutost. Dokonce tak můžeme říci, že jakási zvrhlá „soutěž“ vlastně podporovala zvrácené ambice těchto osobností.
Ze spojenectví obou diktátorů však jednoznačně plynuly výhody. A to pro obě zainteresované strany. Po podpisu Mnichovské dohody si Stalin jednoduše začal stále intenzivněji uvědomovat, že Británie a Francie optimálními spojenci nebudou. Svou pozornost tak obrátil na Berlín. Rudá armáda a Wehrmacht měly dokonce bok po boku dobývat Britské impérium.
Německo-sovětská smlouva o přátelství (takzvaný druhý pakt Ribbentrop–Molotov) zase zajistila Hitlerovi množství surovin a ještě během bitvy o Anglii německá letadla poháněl benzin vyrobený ze sovětských zdrojů. Dá se tak říci, že šlo o oboustranně výhodnou vazbu.
Vzájemné spojení obou diktatur však netrvalo dlouho, pouhé necelé dva roky. K porušení paktu Ribbentrop–Molotov došlo 22. června 1941. Akt vešel do dějin pod označením operace Barbarossa. Především se mělo jednat o počátek promyšlené vyhlazovací války proti slovanskému obyvatelstvu SSSR a také měla válka za cíl zničit bolševický režim a získat prostor pro dobyvačné ambice Německa.
Velká vlastenecká válka přináší poučení i dnes
V Rusku se dodnes tento konflikt označuje jako Velká vlastenecká válka. Událost tak dodnes podléhá mytologizaci, jež plynule navazuje na sovětskou propagandu. V myslích mnoha běžných obyvatel Ruska zkrátka válka skutečně začala až napadením SSSR nacisty. Předešlé události a hlavně klíčové spojenectví s Německem z kolektivní paměti mizí.
Historie se ale nakonec mohla psát i úplně jinak. Sověti rozhodně nebyli žádnými „neviňátky“, jak připomíná známý ruský historik Andrej Zubov. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin původně chystal útok na Německo v červnu, přípravy ale doznaly nakonec zpoždění. Německý útok zastihl Sovětský svaz nepřipravený, Rusové se dokázali ale rychle zmobilizovat.
Předpoklad, že válčení nebude mít dlouhého trvání a zabere maximálně pár týdnů, se Hitlerovi nenaplnil a Německo tak nakonec utrpělo první drtivou porážku. Právě napadením SSSR doznala kromě toho druhá světová válka rozšíření do skutečně celoevropského měřítka. Historikové ji dnes hodnotí jakožto dobyvatelskou, agresivní a vyhlazující a porušující mezinárodní právo. Dnes můžeme říci, že fakticky vítězů neměla, celé běsnění přineslo řadu obětí.
Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin mají na svědomí desítky milionů lidských životů. Válečné události změnily světový pořádek způsobem, jehož následky pociťujeme dodnes. Nacismus, fašismus a komunismus lze tak považovat za obdobně zločinné ideologie, které mají na svědomí krvavé zločiny, jejichž zrůdnost by neměla být zapomenuta ani dnes. Stačí si uvědomit, že nástup nacismu umožnila poválečná hyperinflace i velká hospodářská krize a také selhání demokratických politiků. Je tak nutné činit vše pro to, aby se historie nemohla opakovat.
Zdroje
