Článek
Termín „hraniční porucha osobnosti“ zavedl již v roce 1938 Adolph Stern, americký psychiatr a psychoanalytik. Tento odborník zaznamenal rozšiřující počet pacientů, kteří nebyli zařaditelní do standardních neurotických ani psychotických kategorií duševního onemocnění, což ho vedlo k vytvoření zcela nové diagnózy.
Hraniční poruchou osobnosti trpí v současnosti cca 2 až 6 % lidí. Přesto byla až donedávna v našich podmínkách velkou neznámou. Do evropského diagnostického manuálu MKN-10 se dočkala zařazení až po poslední revizi od roku 1993. Nicméně i v tomto směru lze již spatřovat jistý pokrok a o symptomech tohoto onemocnění již existuje širší povědomí, což vede také k lepší péči o pacienty.
Hraniční porucha osobnosti se vyznačuje značnou nestabilitou v náladách i chování. Tito jedinci jsou vysoce impulsivní. Typická je pro ně neukotvenost v sobě samých, nejistota v emocích, myšlenkách, chování a identitě, ať už genderové, nebo sexuální. Způsobeno je to tím, že postižení, což jsou častěji ženy mladšího věku, vykazují mnohem vyšší emoční citlivost ve srovnání s běžnou populací.
Hraniční porucha osobnosti vede k sebedestruktivnímu jednání
V původním slova smyslu se přízvisko „hraniční“ v názvu této diagnózy vztahuje k hranici mezi neurózou a psychózou, která se může u nemoci projevit krátkými psychotickými epizodami. Je nicméně možné ho vykládat i tak, že pacient má potíže s udržováním jakýchsi hranic mezi sebou a svým okolím, rodinou, kolegy i terapeutem. Postižení prožívají velmi nestabilní život, kdy si nemohou najít stálé zaměstnání a trpí potížemi ve vztazích. Zažívají krátkodobá citová vzplanutí, což vede k různým emočním krizím.
Své blízké, zjednodušeně řečeno, buď milují, nebo nesnáší. Právě pevné hranice jsou přitom tím, co nezbytně potřebují k tomu, aby se příznaky jejich onemocnění zmírnily. Jinak mají tendence sahat po různých formách neefektivního jednání. To jim přináší krátkodobou úlevu.
Lidé s hraniční poruchou osobnosti jinak trpí sklony k sebepoškozování a sebevražednými tendencemi, jednají rizikově, mohou se uchylovat ke konzumaci návykových látek, pročež snadno propadají závislostem nebo u nich propukají poruchy příjmu potravy. K rizikovému chování lze zařadit i nadměrné utrácení nebo rizikové sexuální chování. Tam se řadí předčasný začátek pohlavního života, vysoká frekvence pohlavních styků, náhodné známosti, promiskuita, prostituční chování, krvavé sexuální praktiky i styk bez použití kondomu. Osoby s touto diagnózou se však mohou stát i oběťmi sexuálních deliktů.
Proč tomuto jednání podléhají? Fyzická bolest jim přináší určité zpřítomnění. Následují však výčitky, takzvaní „hraničáři“, jak si lidé s touto diagnózou sami říkají, totiž disponují schopností sebereflexe. Označit je za zlé, manipulativní, hysterické, rozmazlené, toxické, nebo dokonce nebezpečné je tak mimořádně škodlivým omylem. Nepotřebují si vynucovat pozornost a nekomplikují svému okolí život záměrně. Jednoduše se ve svém stavu velmi trápí.
„Hraničáři“ potřebují pomoc
Tito lidé navenek působí jako silně citově prožívající a angažovaní, ve skutečnosti však ve svém nitru dlouhodobě prožívají pocit prázdnoty až nicoty. S jistou dávkou nadsázky bývá onemocnění samotnými pacienty přirovnáváno k „rakovině“ duše. Život s hraniční poruchou osobnosti připomíná jízdu na horské dráze nejen pro ně, ale i pro jejich nejbližší.
Pacient, kterému je diagnostikována tato porucha, rovněž má nejasné nebo narušené představy o sobě samém, svých cílech a vnitřních preferencích. Poměrně vehementně se tak i může dožadovat svých práv a podobnými požadavky atakovat také lékaře. Toho by přitom včas vyhledat postižený měl, hraniční porucha osobnosti je při vzájemné spolupráci pacienta i odborníka řešitelná.
Primárními důvody, proč se tito lidé začínají adekvátně léčit, jsou nicméně v mnoha případech až sebepoškozování, sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu. V takovém případě se pacient dostane obvykle do psychiatrické léčebny a začne se mu teprve dostával adekvátní pomoci. Která je kriticky důležitá, dokonanou sebevraždou totiž nakonec svůj život ukončí podle dostupných dat až 10 % z nich.
Častý je i výskyt tzv. komorbidit, což jsou doprovodné potíže. Obvyklou komorbiditu u osob s hraniční poruchou osobnosti reprezentuje depresivní porucha. Vyskytnout se však může i panická porucha nebo posttraumatický stresový syndrom. To stěžuje správnou diagnostiku a v konečném důsledku tak i adekvátní nastavení léčby.
