Článek
Budoucí dlouholetý obyvatel Terminálu 1 pařížského letiště se narodil v roce 1945 v Íránu. Jeho otec byl lékař a celá rodina byla proto poměrně dobře zajištěná. Nasseri také tvrdil, že jeho matkou byla britská zdravotní sestra. V době jeho narození bylo území skutečně pod britskou správou, identitu matky si ale podle všeho vymyslel, a jeho skutečná matka byla Íránka.
V roce 1973, ve věku 28 let, přicestoval do Velké Británie, kde začal studovat na univerzitě. Jeho domovská země se však začala měnit a íránská islámská revoluce vedla k odstranění šáha a ke změně prozápadní orientace celé země. Nasseri začal v roce 1977 tvrdit, že byl z Íránu vyhoštěn z politických důvodů. To mu zajistilo, status uprchlíka v Belgii. Později však bylo prokázáno, že Nasseri si vyhoštění z politických důvodů vymyslel.
Stále měl však možnost cestovat po Evropě. V roce 1988 přicestoval Naserri do Londýna, avšak bez dokladů. Do země proto nebyl vpuštěn a britská strana jej vrátila do Francie. Na letišti Charlese de Gaulla však logicky také nebyl schopen prokázat svoji identitu ani status uprchlíka. V tu chvíli se z něj stal skutečně jakýsi Tom Hanks polapený v právním vzduchoprázdnu, který nemohl opustit prostor letiště.
Život na letišti
Kromě mnoha podobností s filmovým příběhem jsou zde však i odlišnosti. Zatímco hlavní hrdina filmu Terminál uvízl v tranzitním prostoru proto, že jeho doklady přestaly kvůli revoluci v domovské zemi z hodiny na hodinu platit, Nasseri se nemohl dostat z letiště proto, že žádné doklady neměl. Je přitom otázkou, do jaké míry si za to mohl sám.
Nasseri sice tvrdil, že doklady mu byly ukradeny, spíše se však zdá, že se jich sám zbavil před příjezdem do Velké Británie. O jeho případ se velmi rychle začali zajímat lidskoprávní organizace a úřady. Žádné rychlé řešení se však nerýsovalo a Mehran Nasseri byl donucen začít se na letišti zabydlovat. Jeho místo, které se později stalo poměrně slavným, bylo v rohu u okna v místech, kde stálo typické letištní červené křeslo. To se stalo jeho ložnicí i obývákem. Dnes již však Nasseriho koutek neexistuje.
Nasseri si rychle vytvořil standardní rutinu, která rámovala každý jeho den. Nasseri vstával velmi brzy, aby se na toaletách stihl umýt ještě předtím, než letištěm začnou proudit davy cestujících. Stravoval se u místních provozů s rychlým občerstvením a po většinu času se věnoval čtení novin. Později začal i se psaním vlastního životopisu. Postupně se stal poměrně známým a začali za ním proto proudit lidé, kteří si s ním chtěli promluvit. Návštěvníci mu často věnovali jídlo, peníze či oblečení. Spřátelil se také s řadou zaměstnanců letiště, v tomto ohledu se Tomu Hanksovi z filmu skutečně podobal.
Nabídky na opuštění letiště
V roce 1995, tedy sedm let po příletu, dostal nabídku od belgické vlády. Ta mu byla ochotná umožnit vstup na své území pod podmínkou, že zde bude pod pravidelným dohledem úřadů. V tento moment se však Nasseriho příběh s tím filmovým definitivně rozchází. Po sedmi letech totiž měl možnost letiště legálně opustit, vědomě ji ale nevyužil. Důvod byl ten, že i přes svoji situaci se chtěl stále dostat do Velké Británie, což by mu bylo přu vycestování do Belgie znemožněno.
Stejným způsobem odmítl i pozdější francouzskou nabídku. Tu odmítal proto, protože by musel podepisovat dokumenty na kterých byl uváděn jako Íránec, zatímco on se již za Íránce nepovažoval. Spíše legračně pak působí jeho druhý důvod, totiž ten, že požadoval, aby byl oslovován jménem Sir Alfred Mehran. Uvedené důvody se tak v jeho případě asi mísily s tím, co známe například z prostředí bezdomovců ve městech. Po dlouhých letech na letišti si na tento život zkrátka zvyknul a bál se jakékoliv změny.
Stěhování do Paříže a další osud
V této době byl již Nasseri mezinárodní celebritou a na adresu letiště chodila každý měsíc řada dopisů z celého světa adresovaných právě Nasserimu. Jeho příběh zaujal i Stevena Spielberga, který na něj od Nasseriho koupil práva. Neoficiálně se udává, že smlouva byla napsána na částku 275 000 dolarů. Podle dnešního přepočtu by to znamenalo 7 milionů korun, v té době ještě o něco více. Nedostatkem peněz rozhodně Nasseri netrpěl.
V roce 2006 jej však postihly zdravotní problémy a musel být převezen do nemocnice. Letiště Charlese de Gaulla tak opustil po dlouhých osmnácti letech. V roce 2007 se potom přesunul do azylového domu na okraj Paříže. Mohlo by se tedy zdát, že s životem na letišti byl definitivní konec. To však není tak úplně pravda.
V září 2022 se Nasseri rozhodl azylový dům opustit a na letiště se vrátit, tentokrát samozřejmě do jeho veřejné části. Jeho druhý letištní pobyt ale neměl dlouhého trvání. Dne 12. listopadu 2022 jej ve věku 77 let postihla zástava srdce a Mehran Nasseri zemřel. Jeho fascinující příběh si můžete připomenout nejen při sledování Terminálu, ale především při četbě autobiografie nazvané „The Terminal Man“, která vyšla ve stejném roce jako film Terminál. Ten ještě před svým vydáním inspirovala, a za práva na ní zaplatili filmaři zmíněnou částku 275 000 dolarů.
Mehran Karimi Nasseri je jednoznačně nejznámější člověkem, který kdy zůstal „zaseklý“ na letišti. Takových lidí je ale ve skutečnosti celá řada. Jejich případy se však většinou podaří vyřešit v řádu několika dnů či maximálně týdnů.
Zdroje
