Článek
Jedinečná Konstantinopol
Snad žádné jiné město na světě nehrálo v historii tak významnou úlohu po tak dlouhou dobu. Město nechal vybudovat na začátku 4. století našeho letopočtu vybudovat římský císař Konstantin I. Veliký. Na místě původní řecké osady Byzantion. A co víc Konstantinopol, jak bylo město pojmenováno, byla ustanovena hlavním městem římské říše. V dnešní době nese město jméno Istanbul a jedná se s 15 miliony obyvatel o nejlidnatější město Evropy, pokud pomineme fakt, že jedna jeho část leží vlastně v Asii. Nebudeme se ale nyní soustředit na současný význam této turecké megapole a vrátíme se do doby dávno minulé.
Historie Konstantinopole
O zakladateli města již byla řeč. Císař Konstantin udělil městu rozsáhlá práva srovnatelná s těmi, které měl Řím. Když se v roce 479 rozpadla západořímská říše, stala se Konstantinopol jediným nositelem odkazu starého Říma. Východořímská říše, která začala být později známá jako říše Byzantská, však dokázala nejen přežít, ale i prosperovat. A to se odrazilo i na podobě jejího hlavního města. Město leželo na křižovatce karavanních tras spojujících západ s Čínou a Indií, vyráželo se odsud také do Persie, nebo na sever do Ruska. Konstantinopol měla také velký přístav, který taktéž sloužil jako významné obchodní centrum.
Svého největšího rozkvětu dosáhla Konstantinopol v době kolem 10. století, V tomto období mělo město možná až milion obyvatel a jeho krása a bohatství neměly v tehdejším světě obdoby. Díky své velikosti a také mohutnému systému opevnění bylo z vojenského hlediska považováno za nedobytné. Když městem v 11. století procházeli vojáci první křížové výpravy, byli naprosto ohromeni tím, co v Konstantinopoli viděli. Tehdejší západní Evropa nemohla nabídnout nic, co by se mohlo Konstantinopoli, byť jen vzdáleně rovnat.
Prosperita Konstantinopole samozřejmě odrážela prosperitu celé Byzantské říše. Pozice Byzantské říše však v průběhu historie nebyla vždy pevná a neotřesitelná. V sedmém století utrpěla Byzanc porážku od arabských kmenů a přišla o velkou část svého území. V následujícím období nabrala opět sílu a vrcholu své moci nabyla ve zmíněném desátém století. Objevovaly se ale nové problémy. V první řadě se prohlubovaly rozpory mezi Byzantskou říší reprezentující východní křesťanství a papežskou mocí v Římě. Současně se říše dostávala na východě pod tlak kočovných kmenů, především pak Turků.
Úpadek mocné říše
V roce 1071 podlehla byzantská armáda tureckým vojskům v bitvě u Mantzikertu a ztratila velkou část své moci. Neutěšená situace nutila Byzanc žádat o pomoc západní Evropu. Do Konstantinopole proto míří několik křižáckých výprav. Křižáci se ale spíše, než jako spojenci chovají jako dobyvatelé a ve třináctém století dokonce na 60 let Konstantinopol dobyli.
Ve druhé polovině 13. století byla Byzantská říše znovu obnovena, její moc byla však jen zlomkem moci dřívější. Naopak na síle začala nabývat Osmanská říše. Osmané na Konstantinopol prozatím nevytáhli, jejich vítězství nad západními křesťanskými vojsky v bitvách na Kosově poli, u Nikopole a u Varny ale dávaly tušit, že s touto novou říší je potřeba vážně počítat.
Vládci Byzantské říše správně tušili, že za této situace se jejich pozice stává neudržitelnou a konec se blíží. Přesto existovala období, např. za vlády sultána Murada II., kdy mezi Byzancí a Osmanskou říší existoval mír a sultán své sousedy plně respektoval. Právě následovník Murada II. měl ale jiné plány…
Definitivní pád Byzance
Sultán Mehmed II. Fátih si slabost Byzance dobře uvědomoval. Věděl také, že západní křesťané ji neposílí. Vládci ve Španělsku a v Portugalsku bojovali s muslimy na svých územích, Francouzi a Angličané se vzpamatovávali ze vzájemné Stoleté války a císař Fridrich III. neměl v otázce nové křížové výpravy podporu své šlechty. Papež Mikuláš I. navíc podmínil jakoukoliv pomoc Byzanci tím, že dojde ke sjednocení církve. To mělo samozřejmě vypadat tak, že Byzanc bezpodmínečně přijme autoritu římského papeže.
Turci tedy cítili šanci na to definitivně se zbavit souseda a konkurenta, který byl sice slabý, ale v budoucnu by mohl opět povstat. Sultán Mehmed II. prohlásil, že jeho říše nebude nikdy bezpečná, pokud bude stále stát Konstantinopol. Ve chvíli, kdy se Turci začali šikovat k tažení na Konstantinopol, mohl se byzantský císař Konstantin XI. spolehnout pouze na několik tisíc svých vojáků, mezi které zařadil dokonce i mnichy, a žoldnéřské oddíly. Výhodou však byly silné hradby kdysi mocného města a námořnictvo, které kvalitou převyšovalo to turecké, byť zaostávalo v počtech. Celkem bylo obránců nějakých 9 – 15 tisíc.
Pád Konstantinopolu byl zachycen muslimskými umělci.
Turecká armáda čítala na 100 000 mužů. Zajímavostí je, že k dispozici měli Turci i několik mohutných děl uherské výroby, včetně 9 metrů dlouhého děla schopného vystřelit 700 kg těžké koule do vzdálenosti 1,5 kilometru. Jejich výrobce, jistý uherský zbrojař Orban, je předtím nabídl Byzantincům, kteří na ně však neměli dostatek prostředků. Jejich protivníci ano. Byznys je zkrátka byznys.
Předsunuté turecké oddíly dorazily k hradbám Konstantinopole 2. dubna 1453. Brány byly uzavřeny, příkopy zatopeny a mosty strženy, město se připravovalo na svůj poslední boj. Dle tehdejších mravů byla Byzantincům nabídnuta kapitulace s tím, že v takovém případě budou ušetřeny životy i majetek. V opačném případě měly po dobytí následovat tři dny plenění a rabování. Ustoupit ale nebylo kam.
První šarvátky na moři zvládli lépe Byzantinci a turecký admirál byl dokonce za neúspěch v bitvě zbičován, zbaven hodnosti a „vyhozen z armády“. Též první pokusy o zteč skončily velkými tureckými ztrátami. Poté už ale vše směřovalo k nevyhnutelnému. Těžká děla se začala prokousávat hradbami, dobyty byly podpůrné pevnůstky vně hradeb a jejich posádky pro výstrahu naraženy na kůly.
Příprava na hlavní útok zahrnovala také pokusy o podkopání hradeb či přesun turecké flotily. Ten se uskutečnil po 12 kilometrů dlouhém dřevěném mostě postaveném italskými odborníky ve službách Turků a umožnil útok na město ze všech stran. Kromě toho byl pohled na lodě „plující“ po souši pro obránce značně demoralizující.
I když se po několika týdnech neúspěšného obléhání začínaly i v tureckém táboře šířit hlasy volající po ukončení obléhání, sultán Mehmed II. nic takového nepřipustil. Finální a rozhodující útok započal 29. května 1453. Zdálo se, že by se snad obráncům mohlo podařit vydržet, přesto se ale určitému počtu Turků podařilo vniknout do města a začal vznikat průlom. Na jeho beznadějnou obranu se postavil i sám císař Konstantin, aby padl spolu se svými muži.
Po dobytí města začalo turecké plenění, již po několika hodinách jej ale Mehmed II. zastavil. Jeho plánem bylo totiž učinit z Konstantinopole jeho nové vlastní město. Tak se také stalo. Chrám Hagia Sofia byl proměněn v mešitu, několik dalších kostelů bylo ale ponecháno (Mehmed vysloveně zakázal jejich ničení a nechal je hlídat vybranými oddíly) pro budoucí křesťanské obyvatele města. I přes brzký zásah sultána bylo při drancování zabito na 4000 lidí. Některých čtvrtí se ale plenění nedotklo vůbec.
Důsledky pádu Byzantské říše
Dobytí Konstantinopole znamenalo definitivní pád Byzantské říše, slavného následovníka stejně slavného Říma. Turci dosáhli obrovského vítězství a křesťané ztratili možnost kontrolovat obchodní trasy do Indie. Díky tomu vznikla poptávka po nových alternativních trasách, což vedlo v roce 1492 ke znovuobjevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.
Konec Byzantské říše také způsobil, že celá řada byzantských intelektuálních elit odešla do Itálie a dalších zemí západní Evropy, což vedlo ke vzniku renesance coby nové historické epochy. Pád Konstantinopole byl tedy zásadní událostí, která podstatným způsobem proměnila tvář Evropy. Skončil středověk, začal novověk.
Zdroje
1) 1453 - Pád Konstantinopole, zánik Byzantské říše (1)
2) 1453 - Pád Konstantinopole, zánik Byzantské říše (2)
3) The Fall of Constantinople
4) Konstantinopol
