Článek
Generalizovaná úzkostná porucha je, zjednodušeně řečeno, charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí. Jako úzkost označujeme emoci reagující na náročnou nebo nebezpečnou situaci. Projevuje se podobně jako strach, ale s tím rozdílem, že spouštěči se nelze vyhnout.
Úzkost lze stejně jako strach označit jako zcela přirozenou emoci. Pro organismus má adaptivní funkci. Vyostřuje smysly, mobilizuje energii a pomáhá našemu tělu ubránit se, utéci nebo se vyhnout, když se objeví nebezpečí. Za běžných okolností tedy člověku slouží k lepšímu zvládnutí náhle vzniklé ohrožující situace. Problém spočívá v tom, že úzkost se může objevovat příliš často, trvá příliš dlouho nebo je jednoduše nadměrně silná nebo neadekvátní danému podnětu. Dlouhotrvající a nadměrná úzkost pak může poukazovat na rozvoj generalizované úzkostné poruchy.
Při ní jsou obavy a úzkost doprovázeny navíc i širokou paletou somatických symptomů. K těm patří svalové napětí, nespavost, sevřené hrdlo, bolest hlavy, třes rukou, bušení srdce, nadměrné pocení a další. Tuto diagnózu doprovází také duševní potíže. To bývá typicky snížená schopnost soustředění, nervozita nebo poruchy spánku.
Jak diagnostikovat generalizovanou úzkostnou poruchu
Tento stav je dlouhodobý a postiženému značně narušuje každodenní život. Častěji jsou generalizovanou úzkostnou poruchou postiženy ženy. Uvádí se přibližně dvakrát častější výskyt právě u pacientek. Celková prevalence poruchy v populaci se odhaduje na 5 %. Nejčastěji se tato choroba vyskytne v mladé dospělosti. Za příčinu jejího rozvoje se považuje chronický dlouhotrvající stres překračující „kapacity“ jedince a vliv zranitelné osobnosti. Tato duševní křehkost vzniká kombinací genetické predispozice a vlivů prostředí v dětství a je prohlubována společností.
Proto je nutné projevy generalizované úzkostné poruchy adekvátně řešit. Hlavní překážka v této snaze spočívá v tom, že značná část pacientů zůstává jednak nediagnostikovaná, případě bývá neléčená nebo je léčena inadekvátně.
Před zahájením léčby je nutné potvrdit diagnózu, tedy určit, zda se opravdu jedná o tento typ poruchy. Lékař se tak v první řadě bude snažit vyloučit fyzické příčiny potíží, tedy to, že úzkost neprovází tělesné onemocnění. Jak uvádí Národní zdravotnický informační portál, mezi nejvýznamnější tělesné diferenciální diagnózy patří například onemocnění plic, srdečně-cévní onemocnění, závratě a poruchy rovnováhy a v neposlední řadě neurologická onemocnění.
Diferenciálně diagnosticky je nutné tento typ poruchy dále odlišit především od ostatních úzkostných poruch: Zvláště je to od panické poruchy, sociální fobie, somatizační poruchy, hypochondrické poruchy a samozřejmě úzkosti u poruch psychotických. Specifický případ představují úzkosti při abúzu a intoxikacích psychoaktivními látkami.
Jak se generalizovaná úzkostná porucha léčí
Tento typ poruchy se rovněž vyznačuje značnou komorbiditou. A to především s jinými úzkostnými nebo afektivními poruchami. Nejčastěji se v tomto směru uvádí panické poruchy, sociální fobie, somatizační poruchy a hypochondrické poruchy. Stejně tak se u některých pacientů objevuje abúzus alkoholu.
Generalizovaná úzkostná porucha vede k ke značnému postižení a distresu. Při léčbě je možné použít celou řadu farmakologických intervencí. K léčivům první volby se řadí především inhibitory zpětného vychytávání serotoninu, jako je paroxetin, sertralin a escitalopram, a nová antidepresiva, jako je venlafaxin, duloxetin, mirtazapin či bupropion.
Kromě farmakologické léčby je podstatná i psychoterapeutická léčba, která může mít formu individuální i skupinovou. Případně je možno tyto postupy kombinovat. V psychoterapii jsou nejpoužívanější kognitivně behaviorální nebo psychodynamické postupy.
Důležitá je rovněž u pacienta podpora compliance, edukace o účinku jednotlivých psychofarmak a upozornění na závislostní potenciál benzodiazepinů. Ty mohou být v krátkodobém měřítku indikovány, neboť přinášejí rychlou a výraznou úlevu od symptomů. Nicméně se vyznačují i častějším relapsem. Stejně tak by měla být léčba vedena citlivě a je důležité s pacientem adekvátně komunikovat.
Zdroje
