Článek
Honzova manželka Ivana, Kryšpínova matka, zemřela před pěti lety na rakovinu. Tehdy desetiletý Kryšpín nesl smrt matky velmi těžce a dodnes se s ní podle otce zcela nevyrovnal. „Bylo to pro něj strašně těžký období. Byl si s ní velmi blízký, mnohem bližší, než kdy se mnou. Rozhodl jsem se tehdy ho zapsat na terapie k dětskému psychologovi. Vypadalo to, že mu to pomáhá. Přestal na ně chodit asi po dvou letech na vlastní žádost.“
Vždy to byl milý a veselý kluk. Neměl problémy ve škole ani v sociálních interakcích. Po smrti matky trpěl lehkými úzkostmi a často si nepřízeň osudu vyléval na otci. „Hodně jsme se hádali no. Párkrát mi ve vzteku vyčetl, že jsem tam pro něj nebyl, když mě potřeboval. Já ale musel chodit do práce, abych nás uživil. Ivana pobývala dlouhodobě v nemocnici a neměla žádný příjem. Myslím, že pořád to mezi námi je jako klín. Pět let už to v něm vře a nevím, jestli se náš vztah vůbec kdy vrátí do starých kolejí. Poslední dobou je to horší a horší.“
Nová škola
Kryšpín nastoupil na střední průmyslovou školu a vypadalo to, že si na nové prostředí rychle zvyknul. Od jarních prázdnin však začal být problémový a utíkat z domu. Nejprve šlo o nevinné procházky, které vždy omlouval tím, že se mu vybil mobil a ztratil pojem o čase. Později se začal toulat i v noci. Honza se bál, kde se syn pohybuje a s kým tráví čas. Tehdy začalo období velkých hádek, které trvá dodneška. „Mám strach, že se chytí špatné party a začne fetovat, pokud se tak už neděje. Je to šílené. Mluvit se s ním nedá, vždy odvětí, že přece nebude sedět doma a že to jeho kamarádi taky dělají a pak se začneme hádat. Jsem od rána do večera v práci, nemohu ho pořád kontrolovat. Zhoršil se mu i prospěch ve škole a teď v létě je to s ním ještě horší. Pořád je fuč, i když mu to zakazuji. Nerespektuje mě a je schopný i vylézt z okna po okapu…Zdá se mi, že na něj nemám žádnou páku.“
Honza se snažil s Kryšpínem otevřeně mluvit, ale nedaří se to. Situaci projednával zoufalý otec i se školní psycholožkou. Díky její dobře odvedené práci syn alespoň na konci roku nepropadl. „Je to těžké, protože se mi zdá, že jsem syna téměř ztratil. Je ke mně chladný a agresivní. Od babičky dostává pravidelně kapesné a nebývají to vždy zrovna malé peníze, takže mě vlastně nepotřebuje a upřímně bůh ví, zač je utrácí… Bojím se dost o jeho budoucnost. Přijde mi také, jako by mě vinil za smrt své matky.“
Drogy
„Při jedné z posledních velkých hádek jsem ho konfrontoval s tím, jestli nebere drogy. Úplně se zhroutil s pláčem, že ho mám za feťáka a že to on není. Přišel jsem si pak, že jsem to opravdu přehnal a ublížil mu. Pokoušel jsem se o smírčí gesto a po cestě domů z práce koupil dobrou večeři. Když jsem však přišel domů, syn byl zase pryč. Pokud to takhle půjde dál, budu se muset obrátit na odborníky. Jsem z toho už velmi vyčerpaný, v práci se mi nevyspáním nedaří moc soustředit a kolegové si toho začínají všímat. Navíc od září má nastoupit do druháku a bojím se, že z něj bude záškolák a budeme ve finále mít i problémy s policií a OSPOD…“
Co říkáte na Honzovu situaci vy? Zažíváte něco podobného? Dejte nám vědět do komentářů.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
