Článek
Termínem pražské jaro se označuje období politického tání v Československu v roce 1968. Tato etapa si kladla za cíl uvolnit režim a urychlit proces demokratizace v zemi. Celá kapitola poznamenala nejen dějiny slovenského a českého národa, komunistických zemí a světového komunistického hnutí, ale vůbec konflikt mezi Východem a Západem, který určoval krátké dějiny 20. století.
Na přelomu 50. a 60. let ve většině zemí východního bloku nastala atmosféra částečného uvolňování a pokusů o reformu stávajícího politického systému. Hlavní příčinu k tomu zavdal 20. sjezd KSSS v roce 1956. Nikita Sergejevič Chruščov, sovětský politik a státník, který v letech 1953 až 1964 zastával funkci prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a v letech 1958 až 1964 současně post předsedy rady ministrů Sovětského svazu, tehdy kritizoval stalinistickou éru.
To přineslo první posun v podobě rehabilitace perzekvovaných, stejně tak i snahu o zvýšení produktivity průmyslové i zemědělské výroby. V Československu mezitím bujela hospodářská krize, objevily se informace o politických procesech z 50. let a stále intenzivněji vyvěrala na povrch nespokojenost s aktuálním politickým vedením země.
Socialismus na našem území v 60. letech čelil kritice pro svou neměnnost, stejně tak se začalo hovořit o potřebě reformy hospodářství. Zintenzivnily se rovněž tlaky na poskytnutí svobody náboženství. Následně nastalo pozvolné uvolňování v kulturní sféře, která se odpoutávala od stranickosti a směřovala ke svobodě.
Jak nakonec nevznikl socialismus s lidskou tváří
Faktickou opoziční silou se vůči KSČ stala média, která se soustavně zabývala okolnostmi smrti Jana Masaryka nebo zánikem sociálnědemokratické strany. Výrazně se do kulturního a politického života především zapojil Československý rozhlas, který se stal jedním ze symbolů pražského jara. Mezi jeho nejprogresivnější sekce tehdy patřila Redakce mezinárodního života pod vedením Milana Weinera.
V Československu s nadějí na změnu přišel nakonec v doprovodu vize „socialismu s lidskou tváří“ v lednu 1968 Alexandr Dubček, toho času předseda ÚV KSČ, který ve funkci vystřídal Antonína Novotného. Reformu měl stvrdil tzv. Akční program KSČ, přijatý 8. dubna 1968. Ten obsahoval některé zásadní body, jako byla svoboda tisku a zrušení cenzury, liberalizace ekonomiky a zavedení některých tržních principů.
Podněty za rámec tohoto programu dále přinesl manifest nazvaný Dva tisíce slov. Jeho autorem se stal spisovatel Ludvík Vaculík a vznikl 27. června 1968 jen den po zrušení cenzury. Vědci, kulturní pracovníci a další osobnosti jeho prostřednictvím mobilizovali občany k aktivitě na podporu progresivních sil. Manifest však následně v éře normalizace posloužil jakožto důkaz, že se v Československu chystala kontrarevoluce.
Představy Alexandra Dubčeka se nicméně ukázaly jako naivní. Představitelé Sovětského svazu si zřetelně uvědomili, jaké ohrožení moci by tyto reformní tendence znamenaly. Uvnitř samotné KSČ nastalo i rozštěpení mezi konzervativně a liberálně smýšlejícími členy.
Události, které vedly ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy
V červnu došlo k tzv. bilaterálním rozhovorům. V železničních vagonech na slovenských hranicích v Čierné nad Tisou se pokusil Leonid Brežněv Dubčeka, coby tehdy nejvyšší činitel SSSR, přesvědčit k zastavení reformního procesu v Československu.
Dne 3. srpna 1968 se v Bratislavě konala porada představitelů států Varšavské smlouvy, to znamená Bulharska, Maďarska, Polska, NDR, SSSR a Československa. Za Československo se účastnili jak reprezentanti reformních sil Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel, tak i představitelé konzervativního proudu Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.
Výsledkem jednání byla takzvaná Bratislavská deklarace. Ta potvrdila věrnost marxismu-leninismu a proletářskému internacionalismu. Vasil Biľak současně předal Leonidu Brežněvovi zvací dopis mající odůvodnit vojenskou intervenci do tehdejšího Československa. Biľak se tím stal synonymem zrádce, přestože svůj podpis na dopisu popíral i v 90. letech a odmítavě se ke svému činu stavěl až do konce života.
Krátce před půlnocí 20. srpna 1968 tak překročily armády států východního bloku československé hranice, a to a bez vědomí tehdejších státních orgánů. Invazí armád Varšavské smlouvy na území Československa fakticky došlo k potlačení pražského jara a nastala éra tzv. normalizace, která přinesla opětovné upevnění moci komunistické strany a sovětského vlivu. Což fakticky ukončil až revoluční rok 1989.
Zdroje
