Článek
Pro začátek je velice důležité zmínit, že v dnešní době máme jistý „zlozvyk“ redukovat období první republiky na druhou polovinu třicátých let, tedy dobu, kterou známe z černobílých „filmů pro pamětníky“ (byť jejich pamětníků už ve skutečnosti mnoho nezbývá). Stejně tak je tato doba nejčastěji zmiňována v dějinách dějepisu nebo v historických dokumentech kvůli svému neslavnému konci v podobě mnichovského diktátu. První republika je ale mnohem širší pojem.
Pro stručnost si lze období první republiky rozdělit do tří částí. Tou první rozumíme léta po vzniku republiky v roce 1918. Toto období bylo skutečně velmi obtížné a nová republika se musela potýkat s důsledky první světové války v podobě poničené ekonomiky, ztráty dosavadních trhů, nedostatečně obdělávané zemědělské půdy, velkým množství válečných invalidů apod. V této době šlo řadě lidí o holé přežití a mnoho rodin žilo skutečně ze dne na den.
V období po roce 1918 byly reálné platy významně nižší než ty předválečné. Mnoho lidí bylo nuceno se stěhovat do chudinských kolonií, kde se snažili na daný den sehnat nějaké jídlo pro svoji rodinu. Tato éra naštěstí netrvalo příliš dlouho a je třeba přičíst vládám v tomto období k dobru, že byly schopné v řádu několika málo let pozvednout životní úroveň obyvatel tak, že hlad a boj o přežití už nepředstavovaly pro většinu lidí zásadní problém.
Dvacátá léta byla tedy ve znamení hospodářského růstu a zvyšování životní úrovně. Ani v tomto případě si ale nemůžeme představovat blahobyt v dnešním smyslu. Život byl výrazně skromnější a těžší než dnes. Období ekonomického růstu ukončila světová hospodářská krize, která k nám dorazila na začátku třicátých let. Nezaměstnanost prudce stoupla, a navíc se na obzoru začala zhmotňovat hrozba v podobě nacistického Německa.
Co z toho všeho plyne? Život za první republiky nebyl tak jednoduchý a zábavný, jak by se mohlo zdát ze zmíněných černobílých komedií s Vlastou Burianem nebo z návštěvy vily Tugendhat. Pojďme být nyní trochu konkrétnější.
Pražské chudinské kolonie
O chudinských koloniích již byla řeč. Jak se v nich ale žilo? Dvěma slovy: velmi těžce. Nouzové chudinské kolonie vznikaly dvojím způsobem: stavěli si je sami lidé, bez plánu, jak to jen šlo a z čeho to jen bylo možné. Šlo o chatrče ze dřeva a vlnitého plechu, často bez oken, dveře nahrazoval jen kus kartonu. Používaly se také cihly ze starých staveb apod.
Není asi potřeba příliš zdůrazňovat, že něco jako přívod vody, kanalizace nebo elektrické energie bylo jen vzdálenou fantazií. Topilo se v improvizovaných kamnech a kouř se odváděl dírou ve stropě či v lepším případě jakoukoliv trubkou. K jednotlivým domkům samozřejmě nevedly žádné cesty a pokud zrovna zapršelo, všude bylo jen bláto.
V neposlední řadě se jako nouzové příbytky používaly vyřazené železniční vagony. To byl především fenomén hospodářské krize třicátých let, stejně jako prefabrikované domky, které si dobře pamatujeme např. z některých filmů dua Voskovec a Werich.
K tomu si připočtěme fakt, že obyvatelé měli pravděpodobně peníze jen na jídlo na konkrétní den, mnohdy ani to ne. I takto vypadal život za první republiky, který byl na hony vzdálený našim romantickým představám.
Přesto ale není na místě první republiku zatracovat, je třeba se na situaci dívat v kontextu. Situace byla těžká v celé Evropě i mimo ni. Existuje celá řada věcí, ve kterých byla první republika jedinečná, a na které můžeme být i dnes hrdí. Není však potřeba si ji více idealizovat.
Zdroje
1) Pražské nouzové kolonie. Dodnes v nich najdeme prvorepublikové příbytky i přestavěné železniční vagony
2) Bahno Prahy: provizorní domky bez vody a kanalizace. Jak se žilo v nouzových koloniích první republiky?
3) Nouzové chudinské kolonie aneb prvorepubliková Praha bez lesku
