Článek
Jan Masaryk se narodil v Praze 14. září 1886. V obecné škole, a především potom na gymnáziu, se začala projevovat negativnější stránka jeho povahy. Ve studiu nebyl důsledný a jeho prospěch se postupem času zhoršoval. Jistě na něj byl jako na syna profesora Masaryka, coby jednoho z nejvzdělanějších mužů tehdejší Evropy, vyvíjen tlak, především se však začala projevovat jeho psychická porucha, se kterou bojoval až do konce života.
Jan Masaryk a první světová válka
O povaze Jana Masaryka poměrně jasně vypovídá fakt, že v roce 1906 ani na třetí pokus neudělal maturitu. TGM ho proto nechal odcestovat do Spojených států. Tam se živil prací ve slévárně nebo jako poslíček. Jeho pracovní nasazení však nebylo velké a byl považován spíše za lajdáka.
Právě v USA mu byla diagnostikována tzv. hebefrenie, tedy specifická varianta schizofrenie, se kterou se zde léčil v letech 1912-1913. Jejími průvodními příznaky je především nedospělé chování a špatná schopnost fungování ve společnosti. U Jana Masaryka se střídala období depresí s časem, kdy fungoval jako okouzlující společník, skvělý vypravěč a svůdník či výborný hráč na klavír.
Domů se vrátil v roce 1913, tedy rok předtím, než jeho otec odešel do exilu bojovat za samostatné Československo. V době první světové války nastala trochu paradoxní situace, kdy Jan Masaryk sloužil v rakousko-uherské armádě v Haliči a v Itálii, zatímco jeho otec se snažil Rakousko-Uhersko rozbít. Jan Masaryk v armádě sloužil u koní, vždy zdůrazňoval, že ani jednou nevystřelil. Přesto ale své úkoly plnil svědomitě a vysloužil si medaili za statečnost.
Doba mezi válkami
Po vzniku Československa a zvolení jeho otce prezidentem nového státu se Jan Masaryk stal de-facto jeho pobočníkem. V roce 1919 začal Jan Masaryk pracovat pro Ministerstvo zahraničí, nejprve na pozici chargé d’affaires ve Washingtonu, poté na velvyslanectví v Londýně a mezi lety 1920 a 1925 také jako osobní tajemník ministra zahraničí Edvarda Beneše. V roce 1925 se potom stal velvyslancem ve Velké Británii.
V době mnichovské krize se všemožně snažil přesvědčit britské politiky o nutnosti postavit se za Československo proti nacistickému Německu. Tehdejší britská vláda ale žila v domnění, že ústupky Hitlerovi zajistí dlouhodobý mír, což byl samozřejmě nesmysl. Po Mnichovu se Jan Masaryk vzdal svého místa velvyslance, pobýval chvíli v Londýně a poté ve Spojených státech.
Po vypuknutí války se do Londýna vrátil a v roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády. V té době jej Češi, kteří se odvážili poslouchat zahraniční rozhlas, mohli prakticky denně slýchávat a stal se pro ně jedním ze symbolů zahraničního odboje.
Jan Masaryk po druhé světové válce
Po návratu z exilu akceptoval Jan Masaryk orientaci zahraniční politiky na Sovětský svaz, brzy ale zjistil, že se Československo stává vazalským státem. Přesto ale zůstal ve všech vládách Národní fronty a v roce 1948 dokonce zprvu nepodpořil svojí rezignací demokratické ministry, kteří se pokoušeli zabránit nástupu komunistů k moci. V roce 1948 byl za dosud nevyjasněných okolností nalezen mrtvý pod okny svého apartmánu v Černínském paláci.
Sex, drogy a Jan Masaryk
Vraťme se nyní od politiky k osobnímu životu Jana Masaryka. O tom, že Masaryk trpěl hebefrenií, již byla řeč. Tato nemoc ovlivňovala Masaryka po celý život a jistě se odrážela i v jeho chování ve společnosti. Není žádným tajemstvím, že Jan Masaryk byl již v mládí v Praze součástí tzv. zlaté mládeže. Vyhledával bujaré večírky, kde se nevázaně bavil. Celou společnost obveseloval svými vtipy či hrou na klavír. Nebránil se také společnosti krásných žen. Tento bohémský životní styl mu zůstal i v dalších fázích života.
Velmi často je zmiňován i Masarykův kladný vztah ke kokainu, ten však podle historiků není založen na skutečnosti.
Je známo, že závislost na kokainu měly vypěstovanou i takové osobnosti jako třeba Lída Baarová, Adina Mandlová či Hugo Haas nebo Winston Churchill.
Jan Masaryk se nepochybně celý život musel vypořádávat s faktem, že je synem velkého otce. Pociťoval to již v mládí, ale především pak v období první republiky. Být synem profesora a poslance říšského sněmu, je jistě těžké, ale být synem osvoboditele národa, ikony a člověka, který se v očích většiny lidí rodí jednou za tisíc let, je ještě mnohem těžší. V každém období jeho života pociťoval tlak související s osobou svého otce jinak.
V době tzv. hilsneriády, kdy se TGM postavil proti předsudečné nenávisti, byly i jeho děti často napadány (slovně i fyzicky), např. při cestě do školy. I to si Jan Masaryk musel prožít. V období mnichovské krize a po ní pociťoval zase nepochybně kus viny na tom, že dílo jeho otce nepřetrvalo. I když už prezident Masaryk nebyl naživu, jeho syn se nutně potýkal s výčitkami a pocitem selhání. To je možný důvod ke spekulacím o drogové závislosti.
Závěr
Je zřejmé, že Janu Masarykovi nebyla fyzická potěšení cizí v žádné podobě. Ať již šlo o ženy nebo alkohol. Je ale třeba vidět jeho chování v dobovém kontextu.
Zdroje
1) Obraz smrti Jana Masaryka v českých médiích v letech 1948, 1968/69, 2004
2) Šňupal opravdu kokain? Nenáviděl Beneše? Jaký byl skutečný, nefilmový Jan Masaryk
