Článek
V řadě článků i odborných publikacích se můžete dočíst, že Edvard Beneš podobně jako jiní úspěšní politici minulého století pocházel ze skromných poměrů. Takto sdělená informace může vést k názoru, že lidé z „nižších vrstev“ mají více motivace a vůle se v životě prosadit a zajistit tak lepší budoucnost pro své děti, než měli oni sami. V kontextu doby se ale Edvard Beneš narodil roku 1884, tedy v době, kdy většina populace patřila mezi pracující v řemeslnictví a zemědělství. Za úspěchem člověka stojí prostředí, ve kterém se narodil spíše k nižším příčkám, zato inteligence a důvtip jsou stavební kámen pro budování osobnosti. Obojím Edvard Beneš oplýval.
Své nadání využil při studiích na gymnáziu, kde jeho cesta zdaleka nekončila. I když byl desátým potomkem svých rodičů Anny a Matěje Benešových, nastoupil po gymnáziu na Vysokou školu filosofickou v Praze. Odtud ale mířil dál, a to až za hranice budoucího Československa. Z malého chlapce, který se narodil v Koželanech na Plzeňsku, se stal student prestižní světové univerzity- Sorbonny, kde studoval sociální a politické nauky. S trochou nadsázky se tak dá říci, že měl skutečně vzdělání na to stát se politikem.
Povahové rysy Edvarda Beneše a jejich znázornění v praxi
Vlastenectví je slovo naprosto specifické pro osobnost Edvarda Beneše. Od počátku 1. světové války v roce 1914 spolupracoval s T.G. Masarykem, který se zasloužil o prosazení vzniku samostatné Československé republiky ve světě. Zatímco byl Masaryk v zahraničí, Beneš řídil odboj u nás doma a v blízkém pohraničí. Po zaběhnutí Maffie, tedy vnitřního odboje, odchází Beneš do zahraničí, kde má za úkol konat diplomatická jednání, zřízení kurýrní služby, která zajišťovala bezpečnou komunikaci mezi Maffií a Masarykem. Mimo diplomatická jednání, kdy budoucímu československému národu zařídil přízeň, pořádal přednášky na Sorbonně o slovanství, kde přímo ukazoval a dokládal původ slovanského národa, který by měl být jednotný a měl mít vlastní stát. Kromě lobbování u nejvyšších osobností zahraničí tak dal příležitost propagovat svou vizi i mezi běžným obyvatelstvem.
28.10.1918 byl pro Beneše zvláště důležitým. V Ženevě se chystal k jednání ve Švýcarské Ženevě s domácími politiky ohledně podoby budoucího Československého státu. Po tomto jednání se Edvard Beneš stává prvním ministrem zahraničí budoucího státu. Na oslavy času nebylo. Beneš musel okamžitě začít řešit nový problém, který se vytvořil kvůli budoucím, tedy zatím vůbec neexistujícím hranicím, mezi budoucím územím Slovenska a Uher. Z tohoto důvodu v listopadu 1918 odcestoval do Paříže, kde vedl diplomatická jednání ohledně podoby hranic nového státu.
Kolektivní bezpečnost jako prevence války
Když se 1. světová válka nachýlila ke konci, nastala otázka, jaké kroky podniknout, aby nedošlo k dalšímu násilí. Proto byla vybudována Společnost národů, kde byl Edvard Beneš jejím místopředsedou. S největší evropskou velmocí, tedy Francií, uzavřel smlouvu o spojenectví. K tomu, když se přidají smlouvy podobného charakteru s Jugoslávií a Rumunskem, vzniká obranná koalice „Malá dohoda“, která stála na vzájemné pomoci a podpoře.
Republika vznikla. Dílo se zdařilo a obrovské úsilí mnoha lidí konečně sklidilo úrodu. Společný národ Čechů a Slováků měl poprvé za celou historii svůj vlastní stát a mohl tak rozhodovat své záležitosti svými lidmi. Jako prvním prezidentem byl zvolen T.G. Masaryk. Edvard Beneš byl sedm let ministrem zahraničí a po abdikaci Masaryka se stal druhým prezidentem Československé republiky.
Příchod Nacismu a Marxismu
Třicátá léta přinesla do života Edvarda Beneše řadu změn. První z nich byl v podobě nástupu SSSR se svou zahraniční politikou a šíření socialismu a marxismu. Pro mnoho lidí mohlo být Benešovo smýšlení v tomto ohledu trnem v oku a jistou mírou zrady, která se projevila v následujících letech. Marxismus Benešovi byl cizí a nikdy ho nepropagoval ani neschvaloval. V myšlenkách socialismu se ale našel. Možná zde se projevil jeho původ, když vyzdvihoval myšlenku „všeobecný vývoj k demokratismu rolnickému a dělnickému a také přirozené a nevyhnutelné oslabení vlivu městské buržoazie“.
Poté, když došlo v roce 1938 k Mnichovské dohodě, Beneš abdikoval a odešel do exilu. Stejně jako pro Československý národ byl pro Beneše Mnichov zásahem velikým a bolestivým. Jeho celoživotní práce byla ohrožená. Poslední ránu a zároveň druhý dech, dodala Benešovi okupace Československa a následný vznik Slovenské republiky. Po těchto událostech se znovu veřejně zastal Československa a zastával teorii právní kontinuity Československa, tedy že Mnichovská dohoda byla neplatná a Československo tak nebylo nikdy právně bezzávadně rozděleno.
Po konci 2. světové války byl Edvard Beneš znovu zvolen prezidentem. Jeho myšlenky na propojení východního socialismu SSSR se západním způsobem života byly vyvráceny v únoru 1948. To byla poslední rána, po které abdikoval a následně zemřel.
Jaký Edvard Beneš byl?
Z výše uvedeného plyne, že byl ohromným srdcařem a bojoval za to, abychom měli svůj vlastní stát. Byl to pracovitý člověk, který byl vzdělaný tak jako málokterý politik nyní. K jeho názorům ohledně socialismu si každý můžeme udělat názor sám. Berme ale v potaz jeho pohled, kdy nevěděl, jaká vláda v Československu nastane. Pouze věřil v lepší svět, který ho zklamal.
Zdroje:
1) Edvard Beneš
2) Edvard Beneš: jeho politický život a názory
