Článek
První zárodky sociálního zabezpečení se začaly formovat brzy. Rozvoj sociálního zákonodárství lze datovat konkrétně na konec 19. století. Vznikaly totiž poměrně široké sociální skupiny námezdně pracujících, na které dopadala přímá rizika různých nepříznivých sociálních událostí, jakými byly zejména nemoc, invalidita, úraz, nezaměstnanost, ale také mateřství nebo stáří.
Už počátkem 20. století existovala možnost výplaty dávek v případě pracovního úrazu. Tu měli dokonce i zemědělci a čeleď. Velká část zaměstnaných byla také nemocensky pojištěna, jak konstatují dostupné zdroje. Starobní a invalidní pojištění však v tou dobou bylo ještě pomyslně v plenkách. Šlo o vymoženost dostupnou jen úzké skupině zaměstnanců. Stejně tak za éry Rakousko-uherské monarchie neexistovala státní podpora v nezaměstnanosti.
Nově vznikající stát v roce 1918 nutně potřeboval i nový politický a hospodářský program. O to, že začal počítat i se sociální sférou, se zasadily jednak nově vzniklé demokratické strany. Druhým důvodem byl osobní zájem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, jehož dobové prameny líčí jakožto muže soucitného zejména vůči vrstvám trpícím hmotným nedostatkem.
Zájem o tuto problematiku dokládá i nově ustanovené samostatné ministerstvo sociální péče. Jeho agenda byla velmi obsáhlá, zahrnovala mimo jiné pracovní právo, ochranu dělnictva, hromadné pracovní smlouvy, domáckou práci, závodní výbory, dozor nad ochranou dělnictva (živnostenská inspekce), zprostředkování práce, ochranu domácího trhu práce a řadu dalších oblastí.
Péče o válečné vysloužilce i bytová politika
Jedním z prvních zákonů, který v nově vzniklém státě začal platit, byl ten, který ustanovoval osmihodinovou pracovní dobu. Na svou dobu se jednalo o poměrně revoluční opatření. Do té doby byla standardem pracovní doba v délce jedenáct hodin. Československo se tak z tohoto pohledu ocitlo na evropské špičce.
Už během listopadu a prosince 1918 nově zformovaný stát řešil další důležitý úkol: Jakým způsobem zaopatřit válečné vysloužilce, často invalidní. Zákon č. 199/1919 Sb., o organisaci péče o válečné poškozence nařizoval tak zajistit této skupině adekvátní lékařskou péči, vyměřit a vyplácet důchody a v neposlední řadě také pečovat o jejich výcvik a školení.
Stát si také uvědomoval rostoucí ceny potravin coby základní komodity. Uchýlil se proto k regulaci, kterou ovšem lze soudobou optikou hodnotit jako rozhodnutí chybné. Druhou palčivou oblastí se pro běžné obyvatelstvo stalo bydlení. Bytovou nouzi eskaloval příliv obyvatel spojených se státní správou. S tím souvisela industrializace a migrace původně venkovského obyvatelstva do větších sídel. Ve městech tak vznikají nouzové kolonie.
Stát ale usiloval o řešení této otázky a bytovou výstavbu se snažil podporovat, a to formou garance na úvěry. Tedy v dnešní podobě bychom si mohli tuto pomoc představit jako jakousi záruku na hypotéky. Bytová politika se tak dokázala mnoha lidem postarat o kvalitní bydlení, na které by jinak neměli šanci dosáhnout bez různých podpor a úlev. Standard byl samozřejmě znatelně nižší než dnes, šlo vesměs o byty jednopokojové. Zavedeny ale měly kanalizaci, vodovod, elektrické rozvody a ve větších městech i plyn.
První sociální pojišťovny a vznik dobrovolnických organizací
Za vrchol prvorepublikových sociálních reforem je pak pokládáno navržení univerzálního starobního a invalidního pojištění zaměstnanců institucionálně organizovaného skrze Ústřední sociální pojišťovny v roce 1924. Se sférou zdravotnictví kromě pojišťoven souvisí taktéž rozvoj ozdravoven či léčeben infekčních nemocí. Zdravotní stav mnoha lidí totiž v důsledku válečných událostí nebyl optimální.
O zlepšení životní úrovně se však nezasazoval pouze stát. Do řešení sociálních problémů se zapojovali také zaměstnavatelé, kteří usilovali o nápravu špatných životních podmínek dělnictva. A to z poměrně pragmatických příčin: Jednak tím zaměstnavatelé docílili lepšího využití pracovních sil. Přirozeně také špatné hygienické a životní podmínky vedly k tomu, že se dělnické čtvrti staly zdrojem chorob, čemuž bylo potřeba zabránit.
Dalším důležitým pilířem sociálního zabezpečení se staly soukromé dobrovolnické organizace. Jedním z nich se stala například Masarykova liga proti tuberkulóze. Ta vznikla roku 1919 z podnětu Československého červeného kříže. Liga se starala o místní dispenzáře (bezplatné lékařské poradny) a vyplácela příspěvky pro nemajetné rodiny postižené TBC.
Zdroje
RÁKOSNÍK, Jakub. Odvrácená tvář meziválečné prosperity: nezaměstnanost v Československu v letech 1918-1938. V Praze: Karolinum, 2008. 4
VŠEOBECNÝ PENSIJNÍ ústav. Čtvrtstoletí pensijního pojištění: pamětní spis Všeobecného pensijního ústavu k 25letému trvání pensijního pojištění soukromých zaměstnanců. Praha: Nákladem Všeobecného pensijního ústavu, 1934.
1. NEČAS, Jaromír. 20 let sociální péče v Československé republice. V Praze: Ministerstvo sociální péče, 1938.
HOUSER, Jaroslav. Vývoj sociální správy za předmnichovské republiky. Praha 1968. 7.
