Článek
Benešova abdikace po roce 1938 vyvolala u československého národa velmi silné reakce. Země se tak nakonec rozdělila na dva téměř znepřátelené tábory. Pro jedny se stal Edvard Beneš zrádcem, pro druhé státníkem, který jednal v zájmu našeho národa. Byl jeho odchod z Československa skutečnou zradou, nebo naopak chytrou diplomatickou strategií, která měla předejít ještě většímu krveprolití?
Zrádná Mnichovská dohoda
Dne 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda, na základě které ztratilo tehdejší Československo rozsáhlá pohraniční území, známá jako Sudety, které bylo domovem převážně německé menšiny. Adolf Hitler totiž požadoval tato území jako součást svého plánu na rozšíření tzv. Třetí říše.
Velmoci jako byla Francie a Velká Británie se bály války a aby odvrátily blížící se hrozbu, tak s těmito požadavky souhlasily. Čechoslováci už v té době měli ale jasno, jedná se o zradu západních velmocí a tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Ten ale ve skutečnosti stál v hodně obtížné pozici, kdy musel volit mezi tím „menším zlem“. Tedy mezi beznadějným válečným sporem nebo přijetím ponižujícího diktátu.
Zodpovědný státník, nebo zbabělý vůdce?
Otázka, zda měl Edvard Beneš skutečně vůbec na výběr, je dodnes předmětem debat. 5. října 1938 se Beneš nakonec rozhodl pro abdikaci a následný odchod do exilu, což již tehdy vyvolalo velice negativní emoce u národa. Pro jedny se stal ihned zrádcem, který opouští Československo v té nejhorší možné chvíli, pro druhé byl zachráncem, kterému se podařilo vyhnout krvavému válečnému konfliktu a který v zahraničí připravoval půdu pro obnovení státu.
Když hrdinství nestačí
Mohli jsme se jako Čechoslováci ale v onom kritickém okamžiku vůbec nějak rozhodnout pro boj a bojovat s nacistickým Německem? Byla by obrana skutečně možná nebo by vedla jen k masakru a úplnému zničení naší země? Historici dnes často uvádí za příklad boje nacistů v Polsku, kteří jen o rok později vedli statečný, ale zoufalý pokus o svou vlastní svobodu. Dnes můžeme říci, že s vysokou pravděpodobností by v té době Československo nemělo téměř žádnou šanci na vítězství. Realita byla taková, že jsme měli slabé vojsko a od západních mocností by se nám stejně žádné pomoci nedostalo.
Exil jako cesta volnosti
Edvard Beneš na Československo v exilu ale vůbec nezapomněl, právě naopak. Ihned poté, co abdikoval a vydal se do Londýna, zahájil diplomatickou ofenzívu, která měla Československu zajistit poválečné uspořádání, uznání a svobodu. Beneš začal budovat zahraniční síť kontaktů, vyjednával ze Spojenci a připravoval půdu na poválečné obnovení státu. Jeho snahy byly nakonec korunovány úspěchem a po válce byl obnoven československý stát v předválečných hranicích. Edvard Beneš se tak stal znovu prezidentem.
Zrada, nebo nutnost
Krátce po Benešově abdikaci byl tento již bývalý československý prezident vnímám velice negativně, jako zrádce a zbabělec. Dnešní historici však s odstupem času moc dobře chápou Benešovo rozhodnutí a snaží se jeho jméno očistit. Edvard Beneš byl státník, který jednal v zájmu svého národa tak, jak v té době bylo nejlépe možné. Byl si moc dobře vědom nevyhnutelného konfliktu, a proto zvolil dočasnou kapitulaci, aby pro Československo získal trochu více času.
Benešovo jednání po Mnichovu 1938 stále zůstává jedním z nejdiskutovanějších témat české historie. Ať už ho považujeme za zrádce nebo za pragmatika, jeho rozhodnutí zůstalo důležitým momentem, který ovlivnil osud Československa. Možná je ale na čase přehodnotit naše předsudky a vnímat jeho činy v širším kontextu doby, kdy se svět hroutil do propasti války.
Zdroje:
1) Edvard Beneš: Paměti 1938-45
Beneš, Edvard, Hauner, Milan. Edvard Beneš: Paměti 1938-45. Academia, 2008
2) Edvard Beneš. Pro jedny hrdina, pro druhé zrádce
