Článek
Neexistovala kriminalita, děti tedy nebylo nutné tolik hlídat, mohly se volně pohybovat ulicemi. Byly tedy samostatnější a schopnější, neboť maminky je nevodily za ruku až do školních tříd. Je na podobné teorii spojené se socialistickým dětstvím něco pravdy?
Statistiky hovoří v tomto směru poměrně neúprosně: Data dokládající nízkou kriminalitu tehdejší doby jsou povětšinou zfalšovaná. Pochopitelně to na vrub bylo nutno připočíst socialistické propagandě, jejímž cílem bylo za žádnou cenu nenarušovat obraz zcela ideální socialistické společnosti.
Typy zločinů byly jiné, některé druhy protiprávního jednání jednoduše nebylo jak provozovat vlivem uzavřených hranic. Ve velkém však bujela například korupce a klientelismus. Docházelo i k těžkým zločinům. Stačí zmínit například jméno neblaze proslulého „spartakiádního vraha“ Jiřího Straky. Toho policie nakonec dopadla a putoval do vazby, ne vždy se ale chytit pachatele podařilo
Život v socialismu byl pod důsledným dohledem vládnoucí strany. Občané měli povinnost pracovat, měli povinnost hlásit změnu pobytu, o jejich aktivity se zajímala monopolní politická strana a s ní úzce spolupracující tajná i veřejná bezpečnost.
Šikana a ideologická „masáž“ byla přítomna na každém kroku. A vystaveny jí jednoznačně byly i děti. Cílem režimu se stalo vychovat vzorné občany. Projevovalo se to tak i ve školství. Tehdejší pamětníci tak zažili normy na nástěnky, povinné účasti v průvodech nebo to, že existovala jen jedna jediná a „správná“ učebnice.
Dokládá to i systém tzv. brané výchovy, která měla být celistvým programem celoživotního vzdělávání včetně kompletní škály volnočasových aktivit. Ta byla od roku 1973 povinně zavedena na všech stupních vzdělávání. Dostala se tak nejen do základních i středních škol. Na vysokých školách se vyskytovala jako samostatný předmět a povinně si jí procházely i děti v mateřských školkách.
Socialistické děti mnoho možností neměly
Ačkoli to někteří lidé budou tvrdit, lze tedy říci, že tehdejší děti ani chytřejší a schopnější v zásadě nebyly. Jen byly jednoduše zvyklé mnohem více poslouchat, jelikož se neměly kde a jak realizovat. Tehdejší režim zkrátka i dětem všechno nalinkoval a samostatné přemýšlení nebylo žádoucí, jak zavzpomínala pro magazín EDUzín dlouholetá ředitelka základní školy Hana Vellánová.
Dojem, že lidé k sobě v tehdejší době měli jaksi blíže, tak vytvořil především nedostatek příležitostí. Což platí i pro aktivity mimoškolní. Zatímco dnes si mohou děti vybrat z nepřeberné škály sportovního vyžití, jazykových kroužků nebo výtvarných aktivit, tehdy byly možnosti podstatně omezenější.
Volnočasové vyžití zajišťovaly zpočátku domy pionýrů a mládeže, školní družiny a školní kluby. Družiny úzce spolupracovaly s Pionýrskou organizací Československého svazu mládeže, která vznikla v roce 1949. Na ni pak navázala Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže. Ta byla, jak jinak, řízena tehdejší Komunistickou stranou Československa a její výchovný systém vycházel z jednotné výchovy dětí a mládeže v duchu marxismu-leninismu.
Zdravé děti tedy mohly využít alespoň nějaké šance. Samostatnou kapitolu však představují ty s nejrůznějším znevýhodněním. Socialismus jakoukoli jinakost neodmyslitelně potíral. O stávajícím uchopení inkluze sice můžeme do značné míry pochybovat, nicméně právo na vzdělávání minimálně u dětí s handicapem fyzickým ani ti největší skeptici zpravidla nezpochybňují.
Děti, které se vymykaly standardu, však v době, o níž hovoříme, byly zhusta odkládány do zvláštních škol a polepšoven. Handicap znamenal nemilosrdné „uklizení“ za zdi ústavů a klinik, což konkrétně pro ty nejmenší znamenalo hlavně pobyt v Jedličkově ústavu. Tradoval se názor, že se jedná o prostředí, kde je jim lépe. Ostatně v mnohých tato rétorika přetrvává doposud.
Doma se ve velkém praktikoval „studený odchov“
Dosud byla řeč o dětech a jejich vlastním prožívání. Co rodičovství, výchově potomků a volnočasovému vyžití vlastně předcházelo? Jaké postavení měli ti, kteří nebyli připraveni na to vlastní potomky mít, přesto se museli s očekáváním přírůstku do rodiny vyrovnat? Neplánované rodičovství se prakticky vždy řešilo umělým potratem.
Smutnou kapitolou socialistického zřízení jsou také kojenecké ústavy. Před rokem 1948 v nich bylo místo pro 1400 dětí a opuštěné děti se primárně svěřovaly pěstounům. Socialistický stát ale pěstounům nedůvěřoval a už v roce 1950 tak našlo v těchto zařízeních svůj domov 8 227 dětí. Kritizovaná praxe umisťování dětí do velkokapacitních kojeneckých ústavů a dětských domovů se přitom v Česku uplatňuje dosud, ačkoli jiné evropské země se snaží je transformovat na menší zařízení, které by vytvořily více rodinné prostředí.
Ostatně příliš vřelý přístup často rodiče neuplatnili vůči svým potomkům ani tehdy, pokud si je skutečně pořídili, a to i jako chtěné. S následky socialistické výchovy se řada matek potýká dodnes, když už jsou jejich vlastní rodiče ve věku prarodičů. Babičky tak, v dobré víře, jelikož jsou na podobný přístup zvyklé, radí, že dítě se má nechat vybrečet, doporučují kojit v přesně stanovených intervalech, strachují se, že ratolest bude mít žízeň, jestliže se jí dostane pouze mateřského mléka, nikoli čaje nebo šťávy, posazují ještě samostatně nesedící děti a uznávají chodítka.
Přístup k rodičovství byl zkrátka diametrálně odlišný. A to od prvních dnů v porodnici, kde bylo dítě odebíráno matce a přinášeno jen na kojení. Už nejmenší miminka tak zkrátka byla vychovávána pod vlivem nekompromisního řádu. Rodiče se navíc s dětmi příliš „nemazali“ ani později, běžné nebylo, aby byly matky neustále k dispozici a snažily se naplnit potřeby svých ratolestí. Mnoho rodičů si s potomky nehrálo a setkat jste se v zásadě nemohli ani s nijak vřelými projevy citů. Říkat dětem, že je máme rádi, tehdejší matky často neuměly, jelikož to samy ve své rodině nezažily.
Zdroje
