Článek
Schizofrenii zařazujeme mezi duševní onemocnění, konkrétně mezi tzv. psychotické poruchy. Ve společnosti přetrvávají v souvislosti s touto diagnózou četné mýty a řada lidí si myslí, že schizofrenici mohou být nebezpeční.
Posledním takovým případem, který silně rezonoval v mediálním prostoru, se stala tragická událost ze Žďáru nad Sázavou. Tam v roce 2014 na zdejší obchodní akademii psychicky nemocná Barbora Orlová napadla nožem studentku. Dívku se pokusil bránit její spolužák, žena však zaútočila i na něj. Student tragédii nepřežil. Žena podle dostupných informací trpí paranoidní schizofrenií.
Veřejnost se tak začala obávat. Mohou skutečně být schizofrenici výrazným ohrožením pro společnost? Jak takový člověk prožívá dění ve světě kolem sebe? Zejména laik si pod pojmem schizofrenie kromě kusých a leckdy notně zkreslených informací z médií neumí nic přesného příliš představit.
Tato choroba je charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Člověk, který jí trpí, má změněnou osobnost, prožívání, vnímání a vztahy s okolím. Ocitá se tak odtržen od reality. Dnes se již za mylné pokládá označení rozdvojená osobnost, čímž se mělo původně zdůraznit rozštěpení mezi myšlením, emocemi a chováním.
Jak vzniká schizofrenie a jak se projevuje
Postižené osoby tak mají potíže s rozeznáváním reality od vlastních myšlenek nebo představ. Mohou zažívat halucinace, bludy, potíže s organizací myšlenek a koncentrací. K dalším typickým projevům patří například také zmatená řeč a neúčelné jednání. Stejně tak pacienti vykazují apatii, ztrátu prožitku radosti, sociální stažení, omezení komunikace, potíže s rozhodováním a ztrátu motivace a vůle.
Toto onemocnění se vyskytuje v populaci poměrně často, udává se cca 1 % nemocných. Četnost výskytu je stejná v různých kulturách a na různých kontinentech. Prvotní příznaky lze pozorovat nejčastěji ve věku mezi 15 a 35 lety. Schizofrenie postihuje stejně muže i ženy a má tendence k dědičnosti. U mužů se však onemocnění může objevit v dřívějším věku.
Diagnostika probíhá na podkladě klinického vyšetření psychického stavu a důsledného odběru anamnestických dat. Kromě genetické zátěže mohou při rozvoji schizofrenie hrát roli i další faktory, jako je stres, události před porodem nebo při porodu (například těžké infekce), psychosociální komplikace (tj. dětská traumata, rodinné problémy a jiné) nebo zneužívání návykových látek. Přesný mechanismus vzniku této poruchy však stále není znám.
Schizofrenik se svou diagnózou ve skutečnosti nemusí být výrazněji nebezpečný ve srovnání s běžnou populací. Trestné jednání takového jedince pokládají odborníci z oblasti psychiatrie za pouze mediálně vděčný námět. Schizofrenici se, jak napovídají dostupná data, častěji dopouštějí násilí na sobě, nikoli na svém okolí. Naopak se mohou oběťmi násilí stávat. Problematické však může být současné užívání návykových látek.
Jak se léčí schizofrenie
Podmínkou pro zvládnutí stavu určitě je správně nasazená léčba. Tu, jak uvádějí dále experti, většina nemocných podstupuje, má vůli se léčit, terapie tedy u nich jednoznačně vykazuje žádoucí účinek. To znamená, že se nemocní mohou zařadit do běžného života, kdy se věnují svému povolání i volnočasovým aktivitám a tráví čas s rodinnými příslušníky. Coby nejúčinnější se jeví kombinace podávání medikamentů a psychoterapie a socioterapie.
Za léčiva první volby se pokládají antipsychotika (neuroleptika). Ta mají pozitivní dopad na myšlenkové pochody, zklidňují agresivitu, tlumí bludy a zbavují pacienty halucinací. Dále může být indikováno nasazení benzodiazepinu, a to primárně pro zklidňující efekt. Podává se však pouze krátkodobě. Stejně tak mohou lékaři v rámci této poruchy předepsat antidepresiva.
Socioterapie znamená u těchto osob zejména osvojení sociálních dovedností, zajištění základních sociálních potřeb (jako je hmotné zabezpečení, podmínky k bydlení a podobně) a rehabilitaci, a to i v pracovním prostředí. Především pracovní rehabilitace je psychiatry pokládána za zvláště účinnou, jelikož je potřeba pacienty udržet aktivní.
Ve výsledku je tak možné některé z nich dokonce i zcela vyléčit. Objektivně je však nutné konstatovat, že u dalších se naopak jejich nemoc může překlopit i do chronického stádia. Tito jedinci jsou pak invalidizováni a nemoc má na kvalitu jejich života masivní dopad.
Zdroje
