Článek
Termínem stres se označuje funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám neboli stresorům, a jeho následným obranným reakcím, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránění poškození nebo smrti organismu.
To, co organismus vyhodnotí jako stresor, je silně individuální. K těmto spouštěčům může patřit mimo jiné:
- vnější (hluk, nebezpečí)
- překážky týkající se naplnění primárních potřeb (spánku, jídla)
- zátěž při výkonu (časová tíseň, nadměrné požadavky, ale i nízké požadavky spojené s opakujícími se činnostmi)
- sociální stresory (sociální izolace, konflikty s rodinou, přáteli)
- vnitřní konflikty (nejistota, nízká sebedůvěra)
Stres prakticky existuje odpradávna. Naši předkové však pochopitelně zažívali jiné typy stresujících situací než my. Stejně tak měl jejich stres jiné formy. Za otce moderních výzkumů na toto téma je považován kanadský lékař, biolog, chemik a endokrinolog Hans Selye.
Tento muž studoval medicínu v Praze. Právě během studií učinil zajímavý objev, když si všiml, že řada pacientů s velmi rozdílnými nemocemi vykazuje nápadně podobné příznaky – ztrátu chuti k jídlu a úbytek na váze, oslabení a demotivaci. Jeho stresová teorie formulovala následně obecně platný biologický mechanismus reakce na škodlivé vlivy a zátěž.
Stres lze považovat za evoluční mechanismus. Pokud jsme vystaveni nějakým způsobem ohrožující situaci, příroda nás pro její zvládnutí vybavila trojími vzorci chování: útok, útěk nebo tzv. „zamrznutí“. Systém reakce na stres je aktivován mozkovým kmenem. Tento mechanismus našim předkům umožnil přežít. Dnes však problém spočívá zejména v tom, že stresové reakce sice započnou, ale již nedojde k jejich ukončení.
Jaké jsou důsledky stresu a proč jím někteří lidé trpí více
Nadměrná stresová zátěž může organismus poškodit a v krajním případě dokonce vyvolat i jeho smrt. Týká se to především chronické podoby. Ta občasná podle odborníků žádným způsobem neškodí, naopak může vést ke zvýšené motivaci a výkonnosti. Chronický stres naproti tomu může způsobit úzkosti a deprese, zažívací potíže, obezitu, srdeční onemocnění, či dokonce rakovinu. Vlivem permanentního stresu je rovněž jedinec náchylnější k nadměrnému užívání návykových látek.
Stresem čas od času trpí každý. Nicméně jsou k němu ve zvýšené míře náchylné zejména osoby ambiciózní, netrpělivé, agresivní, s pocitem časové nedostatečnosti. Stejně tak k dalším predisponujícím faktorům může náležet i věk, pohlaví, osobní zkušenosti či motivace. Podobně lze zvýšenou citlivost na stres pozorovat rovněž u osob nervově labilních se sníženou schopností relaxace.
Dnes dokonce trápí většinu obyvatel Česka. V uplynulém roce se s ním potýkalo dokonce šest z deseti Čechů v takové míře, že to mělo dopad na jejich běžný život. Třetina pak tento pocit zažívala opakovaně a více než čtvrtina Čechů pociťovala dokonce takovou míru, že kvůli tomu nemohli chodit několik dnů do práce. Právě takové alarmující závěry přinesl loňský prosincový průzkum agentury Ipsos u příležitosti Světového dne duševního zdraví.
Jak se stresu bránit
Umět se adekvátně tomuto jevu ubránit tak vede k tomu, že se můžeme cítit lépe po stránce fyzické, ale i duševní. Jak se naučit takovou zátěž zvládat? Obecně je i v tomto případě především důležité snažit se stresu v první řadě předcházet.
Prevence obnáší širokou škálu technik. Patří sem zejména veškeré zásady duševní hygieny, tedy kvalitní spánek, zdravá strava, nácvik dechových, relaxačních a meditačních technik, přiměřený, pravidelný pohyb a aktivní životní styl, pozitivní myšlení, správné hospodaření s časem, zvládání a vyjádření emocí, udržování uspokojivých sociálních vztahů, nácvik komunikačních schopností, asertivity a řešení konfliktů, stanovení si realistických a dosažitelných cílů, pracovní spokojenost, vděčnost, humor, volnočasové aktivity, mediální detox a další.
Pokud už ve stresu jsme, mohou nám pomoci zejména dechová cvičení, relaxace a meditace. Dále to mohou být také tzv. afirmace. Tedy pozitivně vyznívající věty, které upevní naše sebevědomí, zlepší náladu a pomohou do našeho života vnést pozitivní náboj. Vhodná je i snaha o odpoutání pozornost. Stejně tak můžeme přistoupit k tzv. uzemnění a ukotvení, tedy že se budeme na věci soustředit, abychom si uvědomili, že je máme pod kontrolou. Pomoct může i procházka v přírodě.
Zdroje
