Článek
Československý politik, filosof, sociolog, pedagog, žurnalista a především první prezident Československé republiky na svět přišel 7. března 1850 v jihomoravském Hodoníně. Narodil se coby prvorozený potomek Josefa Masárika a posléze k němu rodičům přibyli ještě dva mladší bratři.
Rodinné zázemí bylo spíše skromné, otec byl negramotný kočí a matka kuchařka, byť pocházela ze zámožného měšťanského rodu. Rodiče, nerovni si v původu, však měli překvapivě harmonické manželství. Masaryk tak již v raném věku pocítil sociální nespravedlnost a v rodném kraji dokonce ještě i pozůstatky feudalismu, což se později odrazilo při formování jeho filosofických a politických názorů.
Chlapce ke studiu nižší reálky přijali až na přímluvu místního děkana. Sám výrazné ambice neměl, ale od raného věku projevoval inteligenci. Po škole se měl stát učitelem. Krátce se učil ve Vídni zámečníkem, z učení však utekl. Vstříc vzdělávacímu ústavu se ale nakonec vydal, jelikož začal pracovat jako podučitel hustopečské reálky, kde se také připravoval ke studiu na gymnáziu. Posléze zahájil studia na německém gymnáziu v Brně, odkud byl navzdory vynikajícímu prospěchu vyloučen, neboť odmítl absolvovat povinné školní zpovědi a deklamování řeckých filosofických textů s německým přízvukem.
Jeho dalším působištěm se tak stalo Akademické gymnázium, aby zde svou cestu za vzděláním nakonec neukončil a ještě pokračoval na Vídeňské univerzitě, kde studoval filosofii. Zde se také během studijního pobytu v Lipsku, kam odjel na tamní univerzitu, seznámil se svou manželkou Charlotte Garrigue, původem Američankou, s níž se oženil roku 1878. Ženit se budoucí prezident mohl již dříve, nicméně ho v těchto rodinných plánech poněkud pozdržela docentura z filosofie.
Literární činnost a vstup do politiky
Už během studia byl Masaryk literárně činný. Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis Athenaeum. Do veřejného dění se zapojil především svou kritikou Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, což mu vysloužilo z mnoha stran silně negativní ohlasy. V roce 1886 coby redaktor tohoto magazínu zveřejnil příspěvek filologa Jana Gebauera ohledně pravosti obou rukopisů, jež navíc podpořil vlastní statí.
Do politiky aktivně vstoupil na přelomu 80. a 90 let 19. století. V roce 1891 byl za stranu mladočechů zvolen do rakouského parlamentu. První světová válka pro něj znamenala odchod do švýcarského exilu. Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy univerzity.
Proti rasovému radikalismu se TGM vymezuje v období tzv. hilsneriády, jak se souhrnně označují procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové. I toto období bylo pro budoucího prezidenta náročným a byl během něho vystaven kritice. Ostře totiž vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že se jednalo o rituální vraždu.
Masaryk zastával myšlenky filosofie humanity a demokracie. Mnohé z nich jsou doposud živé a aktuální. Zaobíral se tak například i vizí korektního řešení česko-německého vztahu. Historikové připomínají i jeho ideu uspořádání Evropy ve smyslu spolupráce a do jisté míry i integrace evropských států. Už od poloviny 90. let 19. století byl i aktivním členem českého ženského hnutí, které usilovalo o osvobození žen.
TGM prezidentem a jeho myšlenky
Zřejmě nevýraznější stopou se však do historie vepsal coby státník. Již v roce 1915 ve Francii založil Český komitét zahraniční. V Čechách vznikla organizace nazvaná Maffie, což byl hlavní orgán českého domácího odboje během první světové války. V té době intenzivně usiloval o budoucí nezávislost Československa a o vzniku státu dokonce za podpory krajanů jednal v USA.
Volba prezidenta Československa proběhla 14. listopadu 1918 na prvním zasedání Revolučního národního shromáždění v Thunovském paláci v prostorách bývalého českého zemského sněmu na pražské Malé Straně. Masaryk byl zvolen v nepřítomnosti tzv. aklamací. Podle historiků byl hlavní postavou domácího odboje, prezidentem byl tak vybrán za všeobecného nadšení a hlasy se ani nepočítaly.
V roce 1920 je zvolen prezidentem podruhé, už podle nové československé ústavy a na sedm let; do nejvyšší státní funkce pak nastupuje ještě dvakrát, v letech 1927 a 1934. Do prezidentského úřadu mu bezpochyby pomohlo i osobní charisma a jistá vznešenost. Podle odborníků však ani legendární prezident, jehož dodnes opřádá jistá aura nostalgického pozlátka první republiky, nebyl bez chyb. Vytýkáno mu bývá podceňování role domácích odboje nebo apriorní odpor ke katolictví nebo třeba k bankovnímu světu.
Při posledním zvolení však nebyl již v optimální zdravotní kondici. V roce 1935 tak na svůj úřad abdikoval právě pro zdravotní důvody. A coby svého nástupce si zvolil Edvarda Beneše. To už ovšem zlatá éra první republiky končí a nad Evropou začal zvolna rozprostírat stín nacismu a druhé světové války.
Zdroje
Po stopách Tomáše Garriqua Masaryka v Česku, na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině (soubor reportáží), Bakalářská práce ANETA MATYŠOVÁ
