Článek
Zdravotní handicap obecně označuje určité omezení, které člověka limituje v různých sférách, jako je pohyb, kvalita života či uplatnění ve společnosti. Tuzemská legislativa nyní rozlišuje primárně tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení. Handicap dále může být vrozený anebo jednoduše získaný, například onemocněním nebo úrazem.
Za obecným označením handicapovaní se tedy skrývá poměrně různorodá skupina lidí. Vidět z ní však za někdejšího režimu bylo jen málo. Lidé se zdravotním postižením se po ulicích příliš nepohybovali. Nebylo to ostatně ani reálné. Vozíčkářům a dalším lidem s fyzickým handicapem omezovaly život četné bariéry. Vzácností byly bezbariérové budovy i stanice metra.
Znatelně omezený byl rovněž přístup ke kompenzačním pomůckám. Což je ale dáno nejen uzavřením hranic tehdejšího Československa, ale i nijak rozvinutými technologickými možnostmi. Polohovací lůžka, elektrické vozíky nebo kvalitní naslouchátka miniaturních rozměrů začala tudíž usnadňovat lidem život až po roce 1989.
Samostatnou kapitolu představuje i zdravotnictví, kde též došlo ke zlepšení v léčebných a operativních procesech. V současné době také reprezentují významný posun na tomto poli i informační technologie. Zde je nutno ještě upozornit na skutečnost, že handicapovaným a jejich pečujícím osobám za socialismu chyběly stejně tak informace. To zásadně změnil především nástup internetu, který zejména lidem se vzácnými onemocněními, s nimiž ani odborníci v tuzemsku nemají tolik zkušeností, umožnil čerpat poznatky i ze zahraničí.
Plánovaná ekonomika počítala i s handicapovanými
Československo tak trpělo z pohledu handicapovaného obecnou nedostupností v různých oblastech. Jednou z nich bylo i vzdělávání. Bariérové byly za někdejšího režimu i školy. Děti se zdravotním handicapem se společně se svými zdravými vrstevníky tedy většinou vzdělávat nemohly, jelikož se do budovy zkrátka nedostaly. Tento stav ovšem přetrvává. Z veřejně dostupných zdrojů lze vyčíst, že Praha měla v roce 2015 pouze pětinu škol bez bariér. Brno o dva roky později uvádělo třetinu.
Jednou z mála možností, jak za socialismu vzdělání získat, byl pražský Jedličkův ústav. Zde se děti mohly nejen učit, ale dostalo se jim i rehabilitace a zdravotní péče. To odpovídá také trendu, který u nás obecně vládl do 80. let 20. století, kdy se začala propojovat léčba s výchovou a vzděláváním. Což navázalo na rehabilitační přístup patrný již na přelomu 19. a 20. století.
Faktem ale je, že u některých jedinců zkrátka nebylo možno docílit zamýšleného pokroku. Programy proto končily přenesením do institucionální péče. A právě v tomto okamžiku se formuje postoj nutící handicapované vyčlenit se z většinové společnosti. Zdravotně postižený člověk byl posuzován jako člověk s defektem, který ho charakterizoval jak společensky, tak osobnostně. A byl tím nutně předurčen k pasivní roli ve společnosti. Možnost zohlednit individuální předpoklady, možnosti nebo potřeby neexistovala.
Ještě ve druhé polovině 70. let ovšem vládnoucí režim zajímalo pokud možno promptní začlenění handicapovaných do pracovního procesu. K tomu se skutečně určité kroky podnikly. Tito lidé měli projít přípravou ve výcvikových střediscích spravovaných národními výbory. Požadovaných míst bylo ovšem málo a družstva invalidů proto následně ve skutečnosti nebyla schopna tyto pracovníky zaměstnávat.
Změny přišly teprve po roce 1989
Ze stejného důvodu také vznikaly ústavy, které poskytovaly celodenní, někdy dokonce celotýdenní péči. Pečujícím matkám to umožňovalo se začlenit zpět do pracovního procesu. Dnes již přitom víme, že vyskytne-li se handicap již v raném věku, má péče v rodině prokazatelně pozitivní vliv na vývoj dítěte. Možnost se dítěti věnovat individuálně znamená posílit jeho vývoj v oblasti kognitivní, socioemoční, ale i motorické. Děti, které neprošly ústavní výchovou, vykazují i lepší výsledky v rámci rehabilitace
Budování socialismu a sveřepé plnění plánů se tak stalo hlavním cílem socialistického režimu. Postižení zůstávali za zdmi ústavů a psychiatrických klinik, kde navíc často docházelo k upírání základních lidských práv a znevýhodněné osoby zde žily v nedůstojných podmínkách. Svěřencům ústavů byl regulován celý život. O lidech s handicapem za někdejšího režimu nebylo nejen slyšet, ale nesmělo se o nich ani oficiálně mluvit, jak popsala v rozhovoru pro server HateFree Culture Božena Jirků, ředitelka projektu Konto Bariéry.
Socialistický režim jednoznačně nebyl schopný snížit negativní důsledky postižení těchto jedinců, nedovedl jim umožnit pracovní a společenskou seberealizaci. Alternativy jako chráněné bydlení nebo osobní asistence neexistovaly. Kromě toho cílenou odtržeností navíc v širší veřejnosti vypěstoval mnohde přetrvávající dojem, že někde „tam mezi svými“ bude lidem s postižením rozhodně lépe.
Blýskat na pověstné lepší časy se začalo až na počátku 90. let, kdy Pražská organizace vozíčkářů po vzoru Švédska a Holandska uvedla u nás první projekt týkající se osobní asistence. Průkopnicí této sféry se v tuzemsku stala následně Ing. Jana Hrdá, která od roku 1982 žila s ochrnutím v důsledku autonehody. S aktivním začleňováním osob se zdravotním znevýhodněním započala navíc kromě státu i řada nestátních subjektů jako jsou nadace, charitativní organizace, občanské iniciativy či církevní organizace.
Zdroje
BLAŽEK, Bohuslav a Jiřina OLMROVÁ. Světy postižených. Praha: Avicenum, 1988. ISBN 08-083-88.
FITZNEROVÁ, Ivana. Máme dítě s handicapem. Praha: portál, 2010. ISBN 978-80-7367-663-6
KERROVÁ, Susan. Dítě se speciálními potřebami. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-147-9.
KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, Lea. Edukace dětí se speciálními potřebami v raném a předškolním věku. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-063-8.
MATĚJČEK, Jiří, MACHAČOVÁ, Jana, Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914, PRAHA: Karolinum, 2010, ISBN 978-80-246-1679-7
MATOUŠEK, Oldřich, a kol., Základy sociální práce, PRAHA: Portál, 2001
ŘÍHA, Oldřich, Hospodářský a sociálně-politický vývoj Československa 1790-1945, PRAHA: Práce, 1946
Opatřilová, D. & Nováková, Z. (2012). Raná podpora a intervence u dětí se zdravotním postižením. Masarykova univerzita.
