Článek
Sebekritika je definována jako schopnost provést kritiku své osoby, kdy si jedinec přiznává vlastní chyby a nedostatky. Jedná se o důležitou dovednost, která může být užitečná a poskytnout nám prostor pro sebereflexi a další vývoj osobnosti. Podněcuje vlastnosti jako ambiciózní přístup, vytrvalost a schopnost věnovat pozornost detailům. Mnoho vysoce výkonných lidí tak vykazuje rysy zvýšené sebekritiky.
Nadměrná sebekritika však dokáže být pro naši osobnost zničující. Takový vnitřní kritik žene člověka vstříc nerealistickým standardům, neustále vyžaduje produktivitu a také trvá na maximální soběstačnosti a nezávislosti na ostatních. Současně však vyvolává strach z tohoto pokroku, z vlastního selhání a neustále vás nutí se srovnávat s ostatními. Pokud se nepodaří požadavky naplnit, vede to k pocitům nedostatečnosti.
Nejedná se o vrozený osobnostní rys, ale o získaný postoj. A to i když vnitřního kritika do určité míry mají v hlavě všichni. Jde v zásadě o nevědomou psychologickou tendenci. Záleží jen, v jak intenzivní míře se přímo u nás projeví. Mnohými může zůstat dokonce téměř nepozorována, a to i přesto, že řídí značnou část našich myšlenek, činů a emocí.
Sebekritika a podceňování pramení velmi často z toho, že člověk není schopen dostát požadavkům současného světa. Stejně tak našeho vnitřního kritika často „aktivuje“ přílišná míra kritiky v dětství a nedostatečná chvála a ocenění ze strany rodičů. Připomínat nám náš vnitřní kritik nicméně může kohokoli z naší minulosti, ale i ze současného života, ať už je to rodič, sourozenec, partner nebo třeba učitel.
Tento dojem je často umocněn v raném věku prožitým traumatem, emočním zneužíváním, šikanou, sexismem, homofobií a používáním sociálních sítí. Jedná se o určitou formu obrany: Pokud si „stihneme“ ublížit sami, neublíží nám silněji už nikdo v našem okolí.
Odkud pramení vnitřní kritik a jaký na nás má vliv
Sebepodceňování se přitom odrazí na sebevědomí. A to se projeví v našich vztazích v rodině, mezi přáteli nebo na pracovišti. Přehnaná kritika má vliv i na naše celkové zdraví a spokojenost. V těchto případech se objevuje problematické chování ve formě prokrastinace nebo návykového chování ve vztahu k alkoholu, návykovým látkám (cigarety, alkohol, drogy), jídlu, ale i práci.
Známkou boje s vnitřním kritikem je i neustálé kontrolování chytrého telefonu, nadměrné sledování televize, nebo dokonce vyhýbání se zdroji kritiky, ať už se jedná o osobu, činnost nebo konkrétní místo. Vždy je motivace podobná: Zkrátka se snažíte utlumit jakoukoli činností nepříjemný hlas ve své hlavě.
Vnitřní kritik v nás vyvolává pocity studu, což nás také může přimět izolovat se. Vyhýbavé chování lze považovat za způsob útěchy nebo uklidnění. Takové jednání však pro nás není přirozené člověk je stvořen k tomu, aby jednoduše žil v těsném spojení s ostatními.
Tento stav nelze podceňovat. Vyústit může toto psychické rozpoložení v pocity smutku, úzkosti, a v některých případech dokonce i deprese, dále v poruchu příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchu a hraniční poruchu osobnosti.
Jednoznačně platí, že každý člověk má svou hodnotu. Zdravou sebelásku tak nelze zaměnit za sobectví. Člověk by se měl naučit sebe samotného přijmout se svými silnými i slabšími stránkami. Pakliže se naučíme být soucitnější k sobě, projeví se paradoxně laskavější, vlídnější a empatičtější přístup i ve vztahu k ostatním.
Vnitřní kritik nám v zásadě brání vyjádřit své skutečné potřeby, přání a limity a velmi často je jednoduše označuje jako špatné. Vyvolává úzkost a pocity zahanbení, tedy prakticky přesný opak motivace. A má tedy v konečném důsledku opačný efekt, než bychom od něj očekávali a spíše nás přiměje ustrnout na mrtvém bodě.
Jak pracovat s vnitřním kritikem
Je proto důležité naučit se svého vnitřního kritika patřičně „usměrnit“. Jak na to? Prvním krokem je především uvědomit si, že máme problém a život nám stěžuje právě přehnaná sebekritika. Identifikujte také situace, které tuto reakci spouští.
Mimo to je důležité si uvědomit, že kritický hlas v naší hlavě nám pomáhá udržet věci pod kontrolou. Je proto zásadní rozebrat si příčinu této potřeby: Tedy čeho se bojíte a proč se obáváte, že by se vám situace mohla vymknout z rukou? Co by se vlastně mohlo stát? Vyžaduje to samozřejmě odvahu postavit se tváří v tvář nejzranitelnějším místům svého já.
Uvědomte si při rozhodování ve stěžejních momentech, co je v souladu s vašimi vnitřními hodnotami. Touto cestou se můžete ubírat. Vnitřní kritický hlas jednoduše poslouchat nemusíte. Představte si například, že po vás šéf chce, abyste zůstali dnes déle v práci a dokončili projekt. Vy ale chcete odejít domů a trávit více času s partnerem. Vnitřní kritik vás bude nutit ke zodpovědnosti a k tomu, abyste v práci zůstali. Rozhodnutí je ale jen na vás, nemusíte udělat to, co je očekáváno nebo považováno za správné podle obecných měřítek nebo vašeho okolí.
Co když si ale nejste jisti, jestli se o vnitřního kritika jedná? Vzhledem k tomu, že umí být poměrně nenápadný, doporučují psychologové jednoduchou pomůcku: Umíte si představit, že byste stejným způsobem, jakým k vám promlouvá tento hlas, hovořili s někým, koho máte rádi a záleží vám na něm? Ať už je to partner, dobrá kamarádka nebo třeba vlastní děti? Pokud ne, zřejmě máte právě tu „čest“ s rafinovaným vnitřním kritikem, který vám zbytečně podráží sebevědomí a měli byste usilovat to se s ním adekvátně vypořádat.
Zdroje
