Článek
Trestní zákoník definuje znásilnění jako čin, jehož se dopouští ten, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Tato definice znásilnění je formulována nově a vládou byla oficiálně schválena teprve v roce 2023. V nové definici trestného činu zároveň zůstal i původní dodatek o zneužití bezbrannosti.
Důvodem pro redefinování znásilnění v tuzemské legislativě se stala především zcela nedostatečné pokrytí tohoto činu, jelikož oběti jej nehlásily. S pomocí konkrétních dat si navíc můžeme udělat přesnou představu, jak špatná situace je: Ročně se stane 12 000 znásilnění, na policii je ale nahlášeno jen kolem 600 případů za rok, což představuje asi 5 % z celkového počtu.
Jak uvádí organizace Konsent, která která se zabývá prevencí sexuálního násilí a obtěžování, až 70 % takových případů nespadalo do definice znásilnění proto, že původní verze počítala s aktivním projevem nesouhlasu. Toho ale oběť nemusí být reálně schopná. V kritické chvíli totiž může jednoduše „zamrznout“ a není schopná nic udělat, tedy se vůči jednání pachatele nesouhlasně vymezit nebo se aktivně bránit.
Jak uvádí spolek Bez trestu, který se zaobírá zabývá podporou a ochranou lidských práv, konkrétně ochranou a podporou obětí sexualizovaného a domácího násilí, každý druhý pachatel znásilnění je v ČR potrestán podmíněným trestem. Což je zcela neadekvátní tomu, jaké následky si odnáší oběť takového trestného činu.
Proč dochází ke znásilnění
Znásilnění je čin, který má na oběti závažné psychické i fyzické dopady. Psychologové konstatují, že se nejedná jen o sám útok na intimní partie těla, ale na celou osobnost. Následky znásilnění se proto projevují v oblastech kognice, emocí, sociálních vztahů (často též pracovní výkon), intimity a sexu, ale také identity.
Statistiky přitom dokládají, že častěji k tomuto činu dojde v blízkém vztahu, ať už se jedná o partnerství nebo třeba o přátelství, pachatelem může být také kolega či známý. Přímo 72 % znásilnění se dokonce odehraje v ze strany rodinného příslušníka nebo partnera. Méně často (19,5 %) naopak dochází k tomu, že se pachatel a oběť neznají.
Prvním z mýtů, které se s touto traumatickou událostí pojí, je tak to, že primárním zdrojem nebezpečí jsou osoby cizí, které si svou oběť vybírají na veřejných a priori nebezpečných místech, jako je například setmělý park v pokročilých nočních hodinách.
Ačkoli zásady bezpečnosti samozřejmě nemůžeme podcenit, obecně také nelze tvrdit, že by se oběť mohla zcela vyhnout možnému riziku. Podle psychologů, kteří pracují s oběťmi znásilnění, zodpovědnost za něj vždy nese pachatel. Není tedy možné vinit oběť z toho, kam chodí, s kým se stýká, jak se chová nebo jak vypadá.
Určitá vžitá představa o tom, jak znásilnění vypadá, může přitom vést k tomu, že ani samotné oběti tohoto činu jej nakonec nejsou schopny správně jej pojmenovat a adekvátně řešit. Často se mimo to stydí, připadají si dehonestované a mají i tendence na sebe nahlížet jako na spoluviníky celé situace, provázejí je výčitky nad tím, že si nesprávně vybraly partnera, že se stýkaly se špatnými lidmi nebo se například nevyhnuly konzumaci alkoholu.
Znásilnění čelí převážně ženy, jedná se o závažný problém
Až doposud byla navíc řeč pouze o neutrálních obětech. Podíváme-li se ale detailněji na to, kdo se nejčastěji stává terčem této formy násilí, nejsou to pouze ženy. Ženy v této sice kategorii převažují, podle údajů organizace Konsent je jich dokonce 90 %. Jedná se o věkovou kategorii od 18 do 35 let, což je ale primárně způsobeno spíše tím, že jde o produktivní a aktivní jedince.
Obětí znásilnění se ale může stát i muž. A děje se to i v tuzemsku. Zatímco znásilnění prožije každá desátá Češka, stejným traumatem si projde každý třicátý Čech. I u žen tak lze vysledovat projevy sexuální agresivity a může být z jejich strany možné donucení muže k pohlavnímu styku. Nicméně jeden rozdíl odborníci vidí, spočívá v tom, že žena svou oběť navíc neusmrcuje.
Odborníci však upozorňují na to, že genderovou podmíněnost znásilnění přehlížet nelze. Ve společnostech, kde mají ženy stejnou prestiž jako muži a kde jsou respektovány, se tyto zločiny téměř nevyskytují. Může jít tedy o formu vyjádření jakési kontroly a moci nad ženami, které pak společnost nutí k tomu, aby se chovaly „správným“ způsobem, jež jim má napomoci snížit riziko, že se stanou obětí tohoto útoku.
Z většiny se mimo to znásilnění dopouštějí „normální“ muži, do kterých by to takzvaně nikdo neřekl. Deviantní pachatelé jsou podle odborníků v absolutní menšině. Sexuolog Jaroslav Zvěřina navíc uvádí, že kolem 5 % mužů se otevřeně přiznalo k sexuálně agresivnímu chování. Což dále vede k tomu, že oběť paradoxně pachateli nechce „zničit život“ a znásilnění hlásit, jelikož dotyčný může navenek působit například jako slušný otec od rodiny, jehož potřebují jeho děti a podobně.
A ještě jeden důležitý aspekt tato problematika má. Investice do prevence sexuálního násilí jsou nejen správné z morálního hlediska, ale také ekonomicky racionální, uvedla pro média vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková. Z veřejného zdravotního pojištění totiž plyne na léčbu dopadů znásilnění ročně 2,3 miliardy korun. Suverénně nejvíce prostředků, a to konkrétně 1,7 miliardy korun, odčerpá léčba psychických traumat.
Zdroje
https://aa.ecn.cz/img_upload/8b47a03bf445e4c3031ce326c68558ae/publikace_final_pdf.pdf
https://www.beztrestu.cz/tvrda-data
https://konsent.cz/souhlas/
https://rainn.org/statistics/perpetrators-sexual-violence
https://www.gov.uk/government/publications/czech-republic-information-for-victims-of-rape-and-sexual-assault/czech-republic-information-for-victims-of-rape-and-sexual-assault
https://mcasa.org/take-action/for-friends-family-of-survivors
https://www.humboldt.edu/supporting-survivors/educational-resources/statistics
