Článek
Rodinná politika je podle definice ministerstva práce a sociálních věcí souhrnem aktivit podporujících rodinu. Tím se rozumí především rozvoj příležitostí pro bydlení, posílení školství, zlepšení segmentu zdravotnictví, ale i podpora trhu práce či rozvoj infrastruktury.
Rodinná politika tedy není politikou sociální, nýbrž průřezovou. Podpora této oblasti je důležitá, jelikož rodinná jednotka je zdrojem prosperity společnosti. Není tedy soukromou záležitostí jednotlivců. Současná vláda si tak její podporu vytyčila jako jednu ze svých priorit. Výsledky jsou však zatím spíše rozpačité.
Soubor úsporných opatření nazývaný konsolidační balíček vzbudil kritiku nejen opozičních poslanců, ale i odborníků. Tento krok by měl v roce 2024 snížit rozpočtový schodek o 97,7 miliard korun.
Rozpočty tuzemských domácností drtí inflace, která se promítá do astronomických cen energií a stále se zvyšujících cen potravin a dalších položek. Současně však vláda připravuje budoucí generace na to, že důchodový systém je ve stávající podobě jednoduše neudržitelný a na vlastním zajištění na postproduktivní věk se budeme muset podílet sami.
Cílem vládních kroků by tak měla stát především snaha podporovat lidi mladé. Ostatně podobnou cestou už se vydalo Polsko. V zemi už od roku 2019 mladí do 26 let nemusí platit daň z příjmů. Stát se tím snaží vytvořit příznivější podmínky pro nastupující generaci a zastavit odchod perspektivních obyvatel do zahraničí.
Evropské země se tímto krokem zatím nikterak neinspirují. Konkrétně v Česku naopak došlo ke zrušení slevy pro pracující studenty. Ti ji mohli využít naposledy pro příjmy za rok 2023. Ministr financí se nechal v reakci na tento krok slyšet, že chudým studentům sleva stejně nepomohla. Pomoc by přitom potřebná rozhodně byla. V tuzemsku by jednoznačně mohlo být řešení po polském vzoru užitečné. Mladí lidé jinak nebudou mít příležitost postavit se na vlastní nohy a založit také rodinu.
České rodiny si odmítají pořizovat děti, nemají na ně peníze
Ostatně fenomén bezdětnosti nabývá na síle. Děti nechce hned 43 % mužů před třicítkou. Z žen je neplánuje každá čtvrtá. Bezdětných párů přibývá, za minulého režimu se bezdětnost pohybovala na hranici pouhých 5 %. A nezájem o rodičovství do budoucna ještě vzroste. Statistici se ve svých předpovědích opírají o vývoj situace v jihoevropských státech, ale i v německy mluvících zemích. Jako důvod uvádějí dnešní třicátníci mimo jiné i to, že na vlastní potomstvo nemají dostatek peněz.
Jistě bychom mohli argumentovat tím, že lidstvo si potomky pořizovalo dokonce i v horších obdobích válečných útrap. Životní úroveň obyvatel však narůstá a roste i tlak společnosti na to, co vše je potřeba dětem dopřát – od špičkového vzdělání přes sportovní vyžití až po jazykové kroužky. A to je zkrátka finančně pro průměrnou rodinu notné „sousto“, pokud nechce, aby se jejich potomek stal terčem šikany coby „socka“.
Způsobem, jak podpořit nastupující generace, by tak mohlo být posílení progresivního zdanění. To bylo v Česku zavedeno v roce 2021, kdy nahradilo původní daň solidární. Obě formy se týkají daně z příjmů fyzických osob, a to na úrovni zaměstnanců i OSVČ. A obě zatěžují pouze příjmy nad určitou výši. Jsou tedy navrženy pouze pro osoby s příjmy nadstandardně vysokými.
Rozdíl spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, jak se tyto daně vypočítávají. U progresivního zdanění se o příjmů počítají všechny zdanitelné příjmy, tj. i příjmy z kapitálového majetku, z pronájmu a ostatní daňové příjmy.
V Česku je sice progresivní daň zavedena, nicméně progrese je malá. V Česku vláda podle ekonomů vybírá běžně méně daní než v Evropské unii, ale i v jiných postkomunistických zemích. Standardem by jednoduše mělo vybírat více peněz na daních od bohatých, nikoli decimovat ty nejchudší a dále je tak demotivovat ve snaze zlepšit jejich situaci.
Řešení nabízí progresivní daň navázaná na věk
A tuto logiku by navíc bylo vhodné uplatnit nejen z hlediska výše příjmů, ale také skrze věk. Navázat progresivní zdanění právě na věk by přineslo úlevu právě mladým lidem v období plánování a zakládání vlastní rodiny.
Dnešní senioři mají z ekonomického hlediska zcela odlišnou pozici: Svoje mládí prožili za éry kupónové privatizace. Ta si kladla jednoduchý cíl: Rozdělit majetek mezi lidi. Šlo o jeden z hlavních způsobů přechodu k tržnímu hospodářství od centrálně plánované ekonomiky bývalého komunistického režimu a jen do první vlny se zapojilo 8,5 milionu lidí. Do rukou občanů se tím dostal majetek v hodnotě stovek miliard korun.
Podobně vynikající příležitost už stávající generace čekat jednoduše nemůže. Namísto toho musí čelit nedostupnému a drahému bydlení, narůstajícím úrokovým sazbám hypoték, které v roce 2023 činily téměř 6 %, ale i nedostatku míst ve školkách a školách, nedostatku pediatrů a mnoha dalším problémům.
Zdanění navázané na věk je tak zcela racionální: Senioři jednak mnohem více zatěžují zdravotní a sociální systém. Už navíc měli možnost se na vlastní zajištění v průběhu produktivního života připravit. Navíc už většina z nich má dávno vyřešenou otázku bydlení.
Mladí lidé se naproti tomu ocitají doslova mezi dvěma mlýnskými kameny, kdy se po nich chce, aby podpořili stát porodností a současně mysleli na sebe a na to, až jednou zestárnou. Každá rodina by dnes přitom měla mít finanční rezervu ve výši šestiměsíčního obratu rodinného rozpočtu. Téměř třetina Čechů, konkrétně 29 %, má nicméně rezervu jen na pouhý měsíc života.
Progresivní daň navázaná na věk by tak mladým lidem mohla významně pomoci. Jak k tomu senioři přijdou? Smiřme se zkrátka s tím, že je nutno podpořit ty, kteří jsou v daném okamžiku perspektivní. Zavést daň na bázi zvyšující se částky s každým rokem je smysluplnou cestou k ozdravení ekonomiky a k posunu Česka z postsocialistické minulosti vstříc západu.
Zdroje
