Článek
Daňové zatížení nemovitostí pravidelně čeří veřejné mínění a v Česku se intenzivně řeší, jestli je míra zdanění vysoká anebo nízká. A to prakticky bez ohledu na to, zda je aktuálně ve vedení státu vláda pravicová či levicová. Na vlastnictví, které má v zemi v oblasti bydlení svou tradici, se zkrátka „nesahá“.
Je to ale ku prospěchu věci? V Česku existuje již pouze jeden typ daně týkající se nemovitostí. Jde o daň z nemovitosti samé. Ta se platí v okamžiku, kdy nemovitost vlastníte či užíváte. Daň z nemovitých věcí je jedna z majetkových daní. Hradí se z pozemků, staveb, ale také z jednotek.
Daň z nabytí nemovitých věcí byla součástí tuzemské daňové soustavy do roku 2020. Následně byla zrušena. Znamená to, že někdejší daň ve výši 4 % už při prodeji nemovitosti neplatí ani prodávající, ani kupující.
Česko má nesmyslně nízkou daň z nemovitosti
Jsou tedy podmínky ohledně daňové zátěže v Česku příliš benevolentní? Podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se ukázalo, že daň z nemovitosti je nízká. Statistiky pro rok 2018 odhalily, že čeští vlastníci nemovitostí na dani z nemovitých věcí odvedou ročně zhruba 11 miliard korun. Ve srovnání s ostatními zeměmi OECD platíme podprůměrné částky.
Historicky sahají kořeny dnes nízké daně až do období obnovení soukromého vlastnictví v 90. letech 20. století. Restituenti tehdy byli starší lidé, kteří na placení vysokých daní jednoduše neměli. Navíc se majetek vracel ve stavu různě opotřebovaném. V moderní demokratické společnosti však již panují jiné poměry a stále častěji se tak diskutuje i nad reformou někdejšího benevolentního nastavení nemovitostní daně.
Oporu má navyšování i v současné vládě. Daň z nemovitosti by se mohla zvýšit až na dvojnásobek a výnos by mohl dosáhnout šesti až osmi miliard korun. Stát by jej vybíral pro sebe, předestřel na jaře roku 2023 svou vizi ministr financí Zbyněk Stanjura.
Daň z nemovitosti nezatíží vlastníky, ale ekonomice pomůže
Lze totiž skutečně uznat, že zvýšení na dvojnásobek by v praxi znamenalo zvýšení řádově o stokoruny. A to samozřejmě s největší pravděpodobností naprostá většina vlastníků jednoduše „unese“. A ze sociálních sítí vyznívají hlasy, že než nechat prohospodařit stát pod vedením ministra Stanjury pověstné kalhoty, raději by si občané připlatili i tisíce korun.
Vláda se tehdy na konečném verdiktu nemohla shodnout, úsporný balíček se ale nakonec ukázal jako nezbytný. A přinesl s sebou nakonec i reálné zvýšení daně z nemovitosti. Daň je určena sazbou daně za 1 m² dle velikosti nemovitosti a tato sazba je ještě vynásobena dvěma koeficienty, a to takzvaně základním a místním.
Právě oba koeficienty představují výhodu, daň totiž lze poměrně jednoduše upravit. A to je pro tuzemskou ekonomiku dobrá zpráva. Důvodem, proč bychom se k tomu neměli bát přistoupit i razantně, je minimální dopad na reálnou ekonomickou aktivitu.
Daň z nemovitosti nenutí, zjednodušeně řečeno, jednak národ hromadně prchat do soukolí šedé ekonomiky jako v případě daně z příjmu. A také netlumí spotřebu. Tedy jako v případě DPH nás nenutí přemýšlet, co si nekoupíme a na čem ušetříme, jelikož je to drahé. Přínos pro státní rozpočet je ale nemalý.
V zahraničí zvyšování daně z nemovitosti funguje
Jak ostatně ukazují i státy, kde je daňové zatížení mnohem vyšší než u nás. Například daň z nemovitosti je v Německu federální vládou stanovena na 0,35 %. Spolkové země si však ustanovily vlastní koeficienty, kterými částku násobí a ta se tak může vyšplhat až na osminásobek.
Úpravou daně z nemovitosti po vzoru našich sousedů bychom tak mohli zkusit přispět k oživení ekonomiky a pan premiér Fiala by si pak možná již nemusel tolik zoufat nad cenou německé Nutelly. Podobně vyšší daně má i Rakousko. Investiční nemovitosti pak podléhají zdanění ve Finsku, Francii, Bulharsku, či Rakousku.
Mimo to by podle realitních expertů v konečném důsledku zvýšení daně také zlepšilo dostupnost bydlení. Majitele nevyužívaných nemovitostí by totiž vyšší daň mohla, jednoduše řečeno, přimět k tomu, aby nemovitost pronajmul.
To ilustruje poměrně dobře i příklad Francie. V této zemi se nachází více než 3 miliony nevyužívaných bytových nemovitostí, což tvoří přibližně 8 % bytového fondu. Důsledkem je známá nedostatečná nabídka a také přemrštěné ceny. Země tak zavedla přímo povinné roční daně z prázdných nemovitostí nebo fakultativní obecní činžovní daně z prázdných nemovitostí.
Zvyšování daně z nemovitosti může mít různé podoby
Zvýšení daně z nemovitosti tak jednoznačně nelze vnímat jako drakonické opatření, nýbrž jako rozumný ekonomický krok. V Česku by bezpochyby reálně bylo nutno upravit směrem dolů daně jiné. Zdanění příjmů je totiž naopak vysoké extrémně. V Česku to bylo podle srovnání OECD téměř 40 %.
Nejvýše se na žebříčku umístila Chile, která nabízí zdanění pouze 7 %. Tato země je přitom jedním z nejvyspělejších států jihoamerického kontinentu.
Kromě zvyšování daní se jako jedna z možných alternativ objevuje i možnost odstupňovat daň z nemovitosti a nastavit ji podle hodnoty majetku. Takové řešení navrhuje i OECD a shodli se na něm i sociologové z Akademie věd.
V rámci konsolidačního balíčku se objevil také návrh na vyšší zdanění nemovitostí pronajímaných prostřednictvím Airbnb. Známá služba tak podléhá stále intenzivnějšímu dohledu úřadů, jelikož lidem v blízkém okolí se právem nelíbí stát se nedobrovolnou součástí hlučných večírků a svědky neukázněného chování ubytovaných hostů.
Zdroje
1) Země uvízla ve starých představách, zdanění nemovitostí by Česku prospělo
2) Vláda opouští vyšší daň z nemovitostí
3) Češi platí jedny z nejnižších daní z nemovitosti
