Článek
Téma nadstandardní zdravotní péče rezonuje českou politickou scénou již dvě dekády. A štěpí ji na dva nesmiřitelné tábory: Jeden tak argumentuje tím, že roky beznadějně podfinancované české zdravotnictví další zdroj prostředků jednoduše potřebuje. Hlasy z druhého konce názorového spektra kontrují, že právo na stejně kvalitní léčbu by mělo být nezadatelné, vyvěrající z ústavy.
Už v roce 2012 byla zavedena pod vedením tehdejšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera reforma, která počítala s nadstandardní zdravotní péčí. Ta obnášela materiály a lékařské výkony, které zdravotní pojišťovny plně nehradily, ale pacienti si je mohli doplatit sami.
Osud tohoto opatření byl vpravdě jepičí: Už v roce 2013 došlo rozhodnutím Ústavního soudu k jeho zrušení. Současně se zrušení dočkalo zvýšení poplatků za denní pobyt v nemocnici i pokuty za nevybírání regulačních poplatků. Samotné regulační poplatky přitom nevydržely o mnoho déle, skončily v roce 2015 s výjimkou poplatku na pohotovosti.
Že pravicová vláda se ovšem s tímto verdiktem zcela nesmířila a spatřuje v něm životaschopnou cestu, po níž by se mělo ubírat tuzemské zdravotnictví, dokázal stávající ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, který přednesl příspěvek na toto téma na programové konferenci TOP 09 v roce 2022. Což následně znovu rozvířilo bouřlivou debatu o možném rozdělení úrovní péče v Česku.
Ministr sice následně „bral zpátečku“ s tím, že žádný konkrétní návrh se nechystá, ale už v roce 2024 nabyla konkrétních obrysů novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, která počítá s dobrovolným připojištěním na nadstandard.
Problematika nadstandardu se vrací na scénu
Sám ministr přitom již v minulosti připustil, že by zřejmě po zavedení nastalo to, čeho se kritici obávají, tedy rozdělení kvality péče do dvou skupin. Hrozí tak, že bude poskytována pouze movitým skupinám obyvatel.
Snaha o reformu zdravotnictví a zkvalitnění péče pro pacienty má tedy jednoznačně svá značná úskalí. Odstrašujícím příkladem budiž zdravotnictví ve Spojených státech amerických. Tamní zdravotnický systém bývá považován za dokonce nejkvalitnější na světě. Stěžejní výhodou tržního modelu je jednoznačně to, že umožňuje nejen kvalitní péči, ale také nabízí dostatek peněz pro vědu a medicínský výzkum.
Jeho zásadním problémem je však to, že je dostupný pouze pro někoho, podmínkou kvalitní péče je dostatečný rozsah pojistky. Na chudší vrstvy obyvatel dopadá nemilosrdná „ruka trhu“: Jednoduše si nemohou dovolit být pojištění a platit leckdy doslova astronomické náklady související se zdravotní péčí.
Převedeme-li tyto úvahy pro názornost na tuzemské poměry, například za endoprotézu kyčelního kloubu bychom v Česku bez zdravotního pojištění museli zaplatit celkem 88 000 Kč. Porod císařským řezem oproti tomu vyjde na relativně „lidových“ 22 000 Kč.
Existují samozřejmě i mnohem dražší a nákladnější onemocnění vyžadující zdravotní péči. Například pojišťovna VZP za jednoho pacienta s hemofilií či s tzv. von Willebrandovou chorobou zaplatí ročně v průměru 270 000 Kč. Léčba pacientů s rakovinou, jež patří k nejobávanějším diagnózám, pak ročně obecně vychází dokonce na stovky tisíc korun.
Americký model zdravotnictví je cestou zkázy pro chudší Čechy
Zdraví je tak, s nadsázkou řečeno, v mnoha případech skutečně „k nezaplacení“. I za oceánem proto už četné hlasy s náležitou razancí volají po tom, že evropský model zdravotní péče zaručující díky pojištění všeobecnou dostupnost pomoci, je nesporně výhodnější. Komerční pojistky na nijak neregulovaném trhu představují pomyslnou cestu do pekla pro ty, kteří si nemohou dovolit péči z vlastních prostředků.
Zcela stěžejní je uvědomit si též, že nedostupnost zdravotní péče je vytvářena nejen finančními limity, ale také těmi geografickými i personálními. Hrozí tak poměrně reálně, že pacient, který nebude adekvátně finančně zajištěn, se k ní jednoduše nedostane, jelikož již v současné době příliš přetížený zdravotnický personál upřednostní pacienta jiného.
Nadstandard ve zdravotnictví lze považovat z tohoto pohledu dokonce za svého druhu „legalizovaný“ úplatek. Jeho prostřednictvím se definitivně připouští, že finanční úplatou nemusí být podmíněn pouze zisk nelegálních výhod, ale jednoduše péče jako taková, dokonce pak přímo jakýkoli projevený zájem o pacienta. Logika pravicových politiků tedy směřuje k nepřijatelnému segmentování a omezování péče.
Nadstandard přitom jednoznačně nesmí spočívat v rozdílech ve vhodnosti a účinnosti léčby a nesmí mít přímý vliv na zdravotní stav ošetřovaného. Navíc hrozí úskalí další, kdy pro některé pacienty je vhodná z medicínského hlediska výlučně právě léčba nadstandardní. Jedná se typicky o pacienty vysokého či nízkého věku, těhotné pacientky nebo pacienty se specifickou zdravotní indikací.
A nakonec už přímé zkušenosti z minulosti prokázaly, že samotní pacienti příliš o nadstandardní služby nestojí. Ne, že by je snad odmítali, nicméně si je podle dosavadních zkušeností jednoduše nemohou dovolit.
Zdroje
Spoluúčast pacienta při poskytování zdravotní péče, Diplomová práce, BC. PETR KREJČÍŘ
Standard/nadstandard zdravotní péče z pohledu uživatele péče, Diplomová práce, Bc. Taťána Růžičková
