Článek
Praxe označování reálně nekonzervativních a extrémistických subjektů za konzervativce je oblíbená a hojně používaná, neboť od ní očekávají prospěch jak označovači (zpravidla z řad levicových a „liberálních“ médií), tak i označované subjekty (bližší popis této synergie viz v předchozím textu). Její nadstavbou pak je označování reálných konzervativců za „fašisty“ nebo alespoň za „ultrakonzervativce“ a jejich házení do pomyslného pytle s extrémisty.
Tato aktivita přirozeně není samoúčelná, nýbrž je používána k protlačování radikální „probuzené“ či „environmentální“ agendy (uvozovky v tomto případě proto, že reálně nejde primárně o životní prostředí, nýbrž o „přestavbu společnosti“). Na levici se to projevilo inkorporováním apokalyptické rétoriky a specificky v EU to bylo obohaceno enviromentálním chiliasmem a očekáváním konce světa v podobě „hořící planety“. Tato taktika může z krátkodobého hlediska fungovat, viz bizarní mobilizace (před volbami do Evropského parlamentu) v roce 2019 s „vyvolenou Gretou“ (která postupně přešla od environmentalismu k antisemitismu) nebo v roce 2020 (před prezidentskými volbami v USA) s „antirasistickým“ obrazoborectvím, které nepostihlo pouze pomníky generálů Konfederace v USA, ale i pomník Winstona Churchilla na Žižkově a inspirovalo nápodobný virtue signalling v českém tisku (blíže například zde).
Polarizace a její důsledky
Došlo tak k smutnému vývoji, kdy ze strany „liberálních“ médií byli skuteční konzervativci tak dlouho označováni za „extrémisty“ (případně rovnou za „fašisty“ ze strany těch více „probuzených“), až skuteční extrémisté se začali úspěšně maskovat jako „konzervativci“. Pokud tedy záměrem tohoto hysterického zjednodušování bylo extrémisty politicky eliminovat, tak se podařil pravý opak. I když lze spekulovat, že to možná ten záměr ani nebyl a že skutečným cílem bylo eliminovat umírněnou a racionální opozici v naději, že když v nabídce zbydou jen extrémisti, tak k nim voliči nepůjdou. To byl však omyl a kromě polarizace společnosti došlo i k normalizaci extrémních pozic podle zásady: „Čím více jedna strana předstírala, že neškodné věci jsou nebezpečné, tím více druhá strana věřila, že nebezpečné věci jsou neškodné.“
Navíc tento tlak přirozeně radikalizuje a mobilizuje odpor proti takto prosazované agendě, a to i vůči jejím umírněným formám, což pak vede k radikálnímu protiútoku. Ilustrací toho jsou pak nářky z „pokrokového“ tábora a překvapení nad tím, že navzdory všemu úsilí lidé zvolili „někoho takového“, jako je například Donald Trump, který má mnoho zjevných chyb a jehož volba s sebou nesla nemalá rizika (viz toto srovnání). Zůstává smutně ironické, že většinově si tito naříkající „liberálové“ (byť ochotní na své straně využívat „spojence“ od hnutí Antifa po Hamás) nepřipouští, že to byli právě oni, kdo „někoho takového“ svým úsilím učinili většinově přijatelným, respektive se z pohledu voličů stali tím „větším zlem“.
„Probuzená“ obsese
V důsledku toho se pak na obou stranách vytváří dojem, že „woke fronta“ je tou nejdůležitější bitevní linií, kam je nutno vrhnout všechny zdroje a které je nutno podřídit veškerou strategii. Na „pokrokové“ straně to vytvořilo až pseudonáboženský kult obsahující povinné rituály, dogmata, o nichž se nediskutuje, a všemocnou „církev“ klimatických či antirasistických expertů, kterou je nutno bez odmlouvání poslouchat, (viz zde a podrobněji zde), zatímco mezi konzervativci se rozšířil pocit ve smyslu: „Kdo je proti woke agendě, ten nemůže být úplně špatný a je to náš spojenec.“ Tento postoj je přirozeně radikální a viditelně jednostranný a je v rozporu s jedním ze základních principů konzervatismu – uměřeností (blíže viz tento článek). Ale výše zmíněné zjednodušení a polarizace jeho rizikovost bohužel maskují a vedou ke stavu, kdy odpor vůči „woke“ je považován za „důkaz konzervatismu“. Výsledkem je upravená a více extrémní forma ve smyslu: „Kdo je proti woke agendě, ten je konzervativcem. Proto nemůže být extrémista ani úplně špatný a je to jeden z nás.“
Zveličování jako znak „pokroku“
Opět se jedná o omyl a v části případů i o záměr, jenž je vnímán jako hmotně i politicky výhodný. A není náhodné, že opět je použit postup podle „woke“ vzoru. Dokonce i „woke“ ideologie vychází z reálných problémů. I v dnešní době existují rasismus, diskriminace, zneužívání moci atd. Ovšem v podání „woke“ je jejich rozsah masivně zveličován, až „boj“ proti nim nabývá naprosto bizarních forem. Příkladem může být vývoj antirasismu, kdy v jeho první vlně šlo o eliminaci reálných případů rasové diskriminace, v druhé vlně šlo o změnu smýšlení lidí (tedy, aby onu eliminaci považovali za správnou) a v současné třetí vlně jde o demonstrativní provádění požadovaných rituálů bez ohledu na jejich spornou odůvodněnost či na kontraproduktivní dopady.
Podobně tomu je v otázce životního prostředí, kdy se z jeho ochrany či z adaptace na klimatické podmínky přešlo na více „ambiciózní“ cíl umožňující požadovat shora vynucenou přestavbu celé společnosti a převýchovu lidské přirozenosti (obojí přirozeně a nepřiznaně zaměřené primárně na „zlý Západ obtížený imperialistickou vinou“). Stejně tak došlo k radikalizaci a k účelovému nafukování relativně marginálních problémů i v případě feminismu či sexuálních menšin, kdy se centrum aktivity přeneslo v extrémní podobě na menšinu menšin, transsexuály. Podobně jako v případě antirasismu se základem stalo demonstrativní provádění požadovaných rituálů, zatímco homosexuálové či feministky kritizující tento trend jsou napadáni jako zrádci a heretici (viz například J. K. Rowlingová).
Pohodlná řešení a užitečné krize progresivní
Důvody k tomu jsou prosté – peníze, vliv, moc atd. Pokud základem existence příslušných subjektů je eliminace určitého problému, tak, ačkoli to může vypadat na první pohled překvapivě, dosažení „vítězství“ vyřešením tohoto problému není žádoucí. Hledání nového důvodu existence a plnění nových úkolů je složité a pracné. Oproti tomu věčné protahování původního problému a jeho „nastavování“ částečně či zcela imaginárními přídavky je daleko pohodlnější (jako například UNRWA, která je ochotna udělat prakticky cokoli, aby problém palestinských „uprchlíků“ nikdy nebyl vyřešen – viz příslušná část zde). Umožňuje to pokračování existence a s tím spojeného vlivu řešením problému, jenž už reálně téměř či vůbec neexistuje. S tím přímo souvisí i další důvod. Řádně dramaticky „nafouknutý“ problém umožňuje snadněji prosazovat extrémní opatření, posilovat svůj vliv, umlčovat opozici a požadovat „klid na práci“ a pohodlněji prosazovat své ideologické cíle, tj. sociální inženýrství a „budování lepší společnosti“.
A také konzervativní
Nepřekvapivě však můžeme pozorovat totéž i na opačné, „konzervativní“, straně. Vymezovat se proti problému, jenž představuje relativně menší hrozbu, umožňuje částečně či zcela ignorovat problémy významnější, jejichž řešení je více pracné a méně pohodlné. A zároveň je tímto způsobem snadnější mobilizovat voliče, dostat se k politickému vlivu a snadněji prosazovat své priority, tj. v opačném gardu předvádět stejný manévr, jako byl výše uvedený příklad „vyvolené Grety“ a jejího „svatého boje“.
„Woke“ bublina
Obecně však platí, že „woke“ ideologie je v Evropě slabší, protože tam dorazila se zpožděním ze svého primárního zdroje, kterým jsou USA, i když určitou výjimku představuje Velká Británie, která ze zjevných důvodů vlivy z Ameriky schytává „z první ruky“. Celkově však „probuzení “ hlasatelé mají v Evropě obtížnější úkol při šíření své víry, protože podstatná část kontinentu je vůči této ideologii odolnější díky své zkušenosti s reálným socialismem a jeho pokusy o budování „spravedlivé společnosti“ a o výchovu „pokrokového a uvědomělého moderního člověka“. Nadto i v USA „woke“ vlna dosáhla svého vrcholu v roce 2020 a následně po určitém období kulminace začala ztrácet sílu.
Z toho je zřejmé, že přes veškerou snahu „pokrokových“ subjektů v rámci médií, politických stran, vysokých škol či jiných institucí se jim v Evropě nepodařilo dosáhnout stejné úrovně „probuzenosti“ jako za oceánem a že se jim to s vysokou pravděpodobností nepodaří. Přirozeně i nadále budou opakovat, že jsou „na té správné straně historie“, ale reálně jim pomyslný vlak ujíždí.
A kdo ji nafukuje
„Woke“ extrémy jsou reálný problém a je nezbytné je korigovat a napravit, případně jim zcela zabránit. Ovšem jejich rozsah není takový, aby ospravedlňovat postoj ve smyslu: „Tohle je jediné, na čem záleží a každý, kdo je proti woke, je náš spojenec.“ Zejména je sporné hrozbu „woke“ přeceňovat a za tímto účelem shánět „spojence“ bez ohledu na riziko a legitimovat je rozdáváním označení „konzervativci“, ačkoli se nezřídka jedná o aktivní podporovatele (či alespoň užitečné idioty) Ruska. A přirozeně z téhož důvodu není nikterak překvapivé, že hrozba wokizace Evropy je a bude zdůrazňována a zveličována právě z tohoto směru.
Zároveň však je tento zveličovací manévr s chutí podporován i z domácích zdrojů, zvláště pak v předvolebních obdobích, protože nabízí k řešení relativně pohodlný problém, na němž je možné ostentativně „předvádět činnost“, a dovoluje ignorovat méně pohodlné problémy (demografická krize a z ní vyplývající nutnost důchodové reformy, obrana a dlouhodobá slabost armády). A současně takto prezentovaný pohled na realitu umožňuje politikům snadněji získávat „spojence“, jelikož dovoluje ignorovat nepříjemné skutečnosti. Například ve stylu: „Bizarní ekonomické představy a nutkání rozjet zadlužování? Historie budování socialismu a nostalgie po vládě jedné strany? Sympatie k ruskému budování impéria či jeho aktivní podpora? Nic není problém, vždyť se shodneme na tom nejpodstatnějším, na boji proti woke. Vítejte, spojenci a konzervativní bratři.“
