Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že nás něco takového potká, protože jsem si v hlavě vysnila to ideální štěstí. Už když chodila Romana na všechny ty ultrazvuky, přišlo mi, že vlastně vůbec nemá radost. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídala, že nic. Tak jsem to nechávala být a všechny varovné signály si ve své hlavě omlouvala tím, že těhotenství zkrátka každý prožívá po svém.
Odpověď sestry mě neuklidnila
Když se vnuk Adámek narodil, přispěchala jsem do porodnice, co to šlo. Pamatuju si, že ležela na posteli, měla krásný porod, za pár hodin hotovo, dítě hned u sebe. Ale Romanka jen koukala do prázdna.
Nenapadlo ji si své dítě pochovat, zapomínala ho přebalit. Nedalo mi to, ptala jsem se u sester, jestli je to normální. Dostala jsem odpověď, že je dcera unavená a po náročném porodu se musí vyspat. To mi přišlo jako naučená odpověď, protože o žádný náročný porod nešlo. Nebo jsem to tak vnímala jen já?
Na vše byla sama
Když přišla domů, začala hned mluvit o tom, že dá dítě do babyboxu, že o něj nestojí. Byla na něj sama, partner ji opustil, když byla asi v půlce těhotenství. Slíbil, že bude platit, byl v rodném listě, ale jinak se moc nezajímal.
Každý den Romance opakuju, že není na vše sama, že má mě, že tu jsem pro ni. Manžel mi zemřel před několika lety, kdyby chtěla, klidně se k ní nastěhuju. O to ale nikdy nestála nebo o tom nemluvila. A teď začala mluvit o tom, že by dala Adámka do babyboxu, že by se jí vlastně ulevilo. Bojím se, že to udělá. Můžu o něj potom žádat, nebo ho ztratím navždycky? Každý mi říká něco jiného. Zatím mám jen obrovský strach a nevím, zda se opravdu nechystá dcera vnoučka vzdát…
