Článek
Že má rád, když má žena boky, stehna, prsa, pár kilo navíc. Cítila jsem se s ním jako bohyně. Konečně někdo, kdo mě miloval takovou, jaká jsem.
A pak jsme spolu založili rodinu.
Změnilo se mi tělo
Těhotenství bylo těžké, přibrala jsem víc, než jsem čekala. Porod byl vyčerpávající, kojení taky. Tělo se mi změnilo, a já ho sotva poznávala. Ale řekla jsem si, že tomu dám čas. Vždyť naše dítě je zdravé, máme domov, partnera, který mě miluje. A především, já se znovu najdu. V novém těle, v nové roli. Jenže dřív než jsem stihla najít sama sebe, ztratil mě on.
Začalo to drobnostmi. Nepozval mě na večírek v práci, protože „by to bylo pro mě únavné“. Nechtěl fotky na sociální sítě, „dokud se zase nebudeš cítit dobře“. A pak jsem zaslechla, jak se s kolegou, který se u nás zastavil jednou na večeři, baví o tom, že „doma má teď velrybu“. Nepřeháním. Slyšela jsem to na vlastní uši. Smál se. A v zápětí dodal, že mi k Vánocům koupil legíny, sportovní podprsenku a chytré hodinky. Prý motivace.
Neměla jsem sílu se ho na to zeptat. Jen jsem zůstala stát v kuchyni se staženým žaludkem a hlavou plnou otázek. Kdy přesně se to změnilo? Kdy se z lásky stala povinnost? A proč mě místo podpory zraňuje výčitkami, byť zabalenými do nějaké víry v mé dobré zdraví?
Jsem jenom doma
Od té doby mě nikam nebere. Žádné kino, žádná večeře, žádné společné fotky. Když se ho ptám, proč, řekne jen: „Teď prostě není čas.“ Ale já ten pravý důvod vím. Stydí se za mě. Kdy by radši šel sám, nebo s kolegy, ale ne s manželkou, která už není ta sexy holka jako dřív.
A přitom já v tom těle žiju každý den. V těle, které porodilo jeho syna. V těle, které vstává šestkrát za noc. V těle, které ještě před pár měsíci držel a říkal: „Miluju tě.“ A teď? Teď mě měří pohledem a ptá se, jestli bych si nedala radši salát.
Zkoušela jsem se bránit. Mluvit. Říct mu, že mě ranil. Ale odpověděl, že to přeháním. Že chce, abych byla zdravá. Že to myslí dobře. Jenže já necítím nějaký jeho dobrý zájem. Jen stud, bolest a obrovskou samotu.
Nejde o kila. Nejde o legíny. Jde o respekt. O to, že ve chvíli, kdy jsem nejzranitelnější, jsem od něj nedostala lásku, ale výsměch. Nevím, jak dál. Cvičit začnu. Ale ne kvůli němu. Kvůli sobě. Abych znovu našla sílu. A možná i odvahu říct, že takhle se mnou už mluvit nebude.
Zdroj: Dominika U., Prostějov
