Článek
On ne. S ním jsem se cítila v bezpečí. Zamilovala jsem se. A neřešila, že má o dvacet let víc než já. Tvrdil, že věk je jen číslo a že jsme si blíž než leckteré stejně staré páry. A dlouho to tak opravdu vypadalo. Vařili jsme spolu, cestovali, smáli se, plánovali společný život.
Toužila jsem po rodině
A pak to přišlo. Někdy mezi naším druhým a třetím rokem společného soužití, když jsem konečně začala cítit, že bych chtěla rodinu. Měla jsem práci, zázemí, partnera, kterého jsem milovala, ale něco mi chybělo. Dítě. Vždycky jsem věděla, že ho chci. Jen jsem to dlouho odkládala a čekala na ten správný vztah.
Jenže on už to měl za sebou. Dvě děti z předchozího manželství, obě dospělé. A už nechtěl začínat znovu. Prý už si „své odžil“. Řekl mi to klidně, bez emocí. Že by mě sice podporoval, kdyby se to stalo, ale že on sám děti už opravdu nechce. Že by to dělal jen kvůli mně, a to by nebylo fér ani ke mně, ani k tomu dítěti.
Nenapadlo mě, že nechce děti
Zůstala jsem jako opařená. Nikdy jsme si na začátku neřekli, co od života čekáme. Byla jsem zamilovaná a přesvědčená, že všechno se vyřeší časem. Ale čas neřeší všechno. Někdy je právě on tím, co vám zoufale utíká pod rukama.
Dnes je mi 36. A přiznávám, mám strach. Biologické hodiny bijí čím dál hlasitěji. Nechci ho opustit, opravdu ho miluju. Ale zároveň mi láme srdce, když vidím kamarádky s bříškem nebo na hřišti s kočárkem.
Můj sen o dítěti se začíná vzdalovat. A já si říkám, jestli si za to nemůžu sama, když jsem tak dlouho čekala na správného muže?
Zdroj Eva G., Praha
