Článek
Češi v sobě mají zakořeněné, že chtějí domy a byty vlastnit. Vlastně je to pochopitelné. Nemáme v sobě zažité standardy, které mají například Švýcaři. Ti svým dětem už při narození zakládají penzijní pojištění. V důchodu pak mají z čeho žít. U nás jsme zvyklí jen nadávat na to, že je důchod nedůstojný. A s tím se pojí touha po vlastním bydlení. Protože platit z důchodu nájem je pro mnohé nereálné.
Kde vzít milion?
Jenže ceny nemovitostí se za poslední roky vyšplhaly tak vysoko, že třicátník s normálním platem má jen velmi omezené možnosti, jak si vysněný domeček pořídit. Tím spíš, pokud žije v Praze a rodinu má nejdále ve Středočeském kraji. Slušné bydlení tu začíná na 10 milionech, řadové domy už stojí klidně 15 milionů. Takový třicátník má sice ještě šanci získat 90% hypotéku, jenže i těch 10 % je v tomhle případě problém. Kde vzít ve třiceti milion, když vám život nenadělil bohaté rodiče? Nebo alespoň nějaké to spoření, které dostanete k osmnáctým narozeninám?
Aby člověk našetřil za tři roky milion (s nadějí, že peníze budou mít stále stejnou hodnotu, ceny nemovitostí neporostou, mzda se nezmění), musel by si člověk odkládat skoro 28 tisíc měsíčně. Když jsem nastupovala ještě při škole na hlavní pracovní poměr, dostala jsem 30 tisíc hrubého. Později jsem dostala přidáno - a měla jsem 38 tisíc hrubého. Přišla jsem si jako boháč. Nájem stál v Praze 18 tisíc, zbývalo mi pár korun. A to stačilo. Našetřit se z toho nedalo.
Je tahle situace na trhu udržitelná?
Dnes je mi třicet. Prahnu po vlastním domě, zahrádce. Po klidu, terase a snídani v trávě. Milion nemám. A kdybych měla, hypotéka na 10 milionů se blíží skoro 60 tisícům. To není ani zdaleka průměrná mzda v České republice. Propásla jsem dobu, která byla ještě příznivá. Studovala jsem dlouho. Ne, abych se vyhnula práci, ale protože jsem toužila po několika oborech. Mám několik titulů. A víte co? Nikoho nezajímají. Nikdo si nikdy nesedl na zadek z toho, že mám tolik písmenek před jménem i za ním.
Jak může dnešní třicátník stihnout vydělat tolik, aby svou situaci zachránil? Aby něco koupil? Nebo už spějeme k době, kdy vlastnictví nemovitosti nebude pro střední třídu? Je tahle situace ve společnosti vůbec udržitelná? V Berlíně prý není obvyklé, aby lidé vlastnili domy a byty. Tam se jen pronajímá. Asi tam Česká republika míří také. Ale zvykneme si na to? Dokážeme přijmout, že pořídit si bydlení je pro nás momentálně tak nedostupné? Mladí jsou frustrovaní, tápou. Touží, pracují, odkládají rodinu. S vidinou, že ji jednou založí doma. Ale není to právě ten problém? Že to doma máme spojené s tím, že nám to patří? Není ale ve třiceti už dávno pozdě začít řešit, kde na to vzít? A když je pozdě, jak vrátíme čas? Tolik otázek, a tak málo odpovědí…
Zdroj: autorský článek
