Článek
Rozdíly jsem tolik neviděla do chvíle, kdy se nám narodila nejstarší dcera. Všechny „macešky“ mi dají (snad) za pravdu, ta mateřská láska je v tomhle případě zkrátka úplně jiná. Svoje dítě milujete jinak, opravdu. O ten cit se nemusíte nijak snažit. Tady jsem si dlouho hledala cestu.
Neuměla jsem ji přijmout
Když jsem totiž porodila, stala se ze mě „matka srovnávačka“. Měla jsem pocit, že moje dítě je ve všem nejlepší a ostatní krutě zaostávají. To pochopitelně nebyla pravda, ale nikdo by mi to tenkrát nevymluvil.
Jirka se rozváděl krátce po narození dcery, jeho bývalá manželka si totiž našla jiného muže. Rozvod ale zvládli bez velkých komplikací a na všem se dokázali domluvit. Jejich Elinka tak byla sotva čtyřletá holčička, se kterou byla už velká legrace, občas ale měla momenty, které snadno odpustíte svým dětem, nikoliv ale těm cizím. Neuměla jsem si k té holce najít cestu, dny, kdy u nás byla, mě neskutečně stresovaly.
Vlastní děti máte rádi automaticky
A tak jsem si k ní chovala jinak, odtažitě. Často mi lezla na nervy, měla jsem pocit, že naší dceři Stele ubližuje. Jak byla větší, byla na ni občas prudká, mnohdy z toho vznikal křik. Ale to já jsem nechtěla. A tak jsem si pak musela pomalu přiznat, že tu Stelu prostě nemám ráda. Často jsem si přála, aby zůstala doma se svou maminkou.
Jenže Jirka ji pochopitelně chce vídat, je to jeho dcera. Musela jsem se smířit s tím, že prostě jí z jeho života nevymažu. Ale jak si mám najít cestu k dítěti, které považuju za rozmazlené a bez jakýchkoliv hranic?
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Janou K.
