Článek
Když měl Adam osm let, přestal najednou mluvit s kamarády. Odmítal chodit na hřiště, při odchodu do školy ho bolelo břicho. Zpočátku jsme to brali jako období. Děti přece mívají období, kdy si rády vymýšlí. Jenže tahle krize se táhla měsíce. Přišel pláč, nespavost, záchvaty úzkosti. Teprve tehdy mi došlo, že to není vzdor, ale tiché volání o pomoc.
Syn nechtěl žít
Psycholožka byla naše poslední naděje. Dnes si vyčítám, že jsme k ní nešli dřív. Po několika sezeních nám doporučila návštěvu psychiatra. Adamův svět byl plný strachu, že není dost dobrý. Že zklame. Že ho nikdo nemá rád. Mluvil o smrti. Byl to tehdy devítiletý kluk. A nechtěl žít. Pro matku, která miluje své dítě víc než cokoliv jiného na světě, to byla rána přímo do srdce.
Rozhodnutí pro antidepresiva bylo těžké. Věděli jsme, co přijde. Odsouzení. Zvědavé pohledy. „Co se to s tím světem děje, že už i děti berou prášky?“ Slyšela jsem i od lidí, kteří si jinak říkali přátelé.
Ale když jsem večer seděla u syna, který se poprvé po týdnech usmál, věděla jsem, že jsme udělali správně. Díky kombinaci terapie a léků začal Adam pomalu zase dýchat. Doslova.
Největší problém měli rodiče, ne děti
Nejtěžší není dítě, které si musí brát prášek. Nejtěžší je, když se na vás vlastní rodina dívá, jako byste něco pokazili. Máma mi řekla: „To jsi ho tak moc rozmazlila?“ Táta jen zakroutil hlavou. Prý za našich časů nic takového nebylo. Asi nebylo. Jen se tomu říkalo divný kluk nebo bábovka.
Jako matka jsem měla potřebu vysvětlovat. Omlouvat se. Dnes už ne. Dnes říkám, že moje dítě je zkrátka citlivé. Moje dítě má úzkosti. A moje dítě žije i díky tomu, že jsme včas zasáhli.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle příběh zveřejnit. Ale když jsem si představila jinou mámu, která právě teď řeší totéž, bylo mi jasné, že to musím udělat. Nejste špatný rodič, když hledáte pomoc. Nejste slabí, když přiznáte, že vaše dítě trpí. A rozhodně nejste jediní. Jen se o tom pořád málo mluví.
Zdroj: Kateřina I., Praha
