Článek
Žádné maso, žádné uzeniny, žádné ale to je jen vývar. Byli jsme na ni pyšní. Měla názor, kterého se držela, a my jsme se ji snažili podporovat, i když to někdy znamenalo vařit zvlášť.
Babička to vidí jinak
„To je ta dnešní móda, za nás by to nikoho nenapadlo,“ říká a ohrnuje nos. Přesto jsme ji několikrát poprosili, ať respektuje dceřino rozhodnutí. Řekla, že ano, a že to chápe. Jenže pokaždé, když u ní malá spí, vrací se s podezřele veselým úsměvem a poznámkami jako: „Babička vaří nejlíp“ nebo „Měla jsem výborné špagety, ale tajně, haha.“
Začala jsem mít podezření. A potvrdilo se, když dcera sama mezi řečí utrousila, že u babičky vlastně to maso jí, ale jen někdy. A že to není stejné jako zabít prase. Prý jí dala vysočinu jen na ochutnání, když má občas chuť.
Rozčílilo mě to. Ne kvůli salámu, ale kvůli té lži. Ne kvůli jídlu, ale kvůli tomu, že nerespektuje, jak se dcera rozhodla. Snaží se držet svůj směr, a babička to potají podkopává. Jako by říkala: Tvůj názor mě nezajímá, já vím líp, co máš jíst.
Neshodneme se
Když jsem to otevřeně řekla, nastala hádka. Prý jsem přecitlivělá. Že za to může internet. Že dětem chybí pořádné jídlo. A že ona bude dál dělat, co uzná za vhodné. Prý už jsme to měli dávno dceři rozmluvit. Že ona jí pomáhá.
A tady je ten problém. Není to o mase. Je to o hranicích. O tom, že když dítě udělá rozhodnutí, máme ho naučit, že má právo stát si za ním. Ne ho tiše sabotovat, jen protože se nám to nehodí. Od té doby dcera k babičce nejezdí sama. Bolí mě to. Ale víc by mě bolelo, kdyby si začala myslet, že její názor nemá žádnou váhu. A že dospělí si vždycky nakonec prosadí to svoje bez ohledu na to, co cítí ona. Pokud ale sama přijde s tím, že maso jíst chce, bude stát za ní také. Jen bych chtěla, aby mělo váhu, pro co se dítě rozhodne. Měli bychom ho vždy podporovat.
Zdroj: Anežka I., Prostějov
