Článek
Vždy, když padne konec měsíce, očekávám, že mi pípne zpráva od tchyně. Je to pohostinná fajn ženská, ke které vždy rádi přijedete na kafe. Ale dělá ve školní jídelně jako pomocná kuchařka a moc si nevydělá. Podle ní máme s Radkem statisíce. A jak říká, děti by se měly o své rodiče starat.
Myslí si, že máme statisíce
Někdy chce půjčit tisícovku, někdy dvě. Nebere ani dvacet tisíc, ale nakupuje si značkové hadry, kurýr u ní zvoní několikrát do měsíce. Má doma luxusní kolagen, každý měsíc chodí na nehty. Žije si lépe jak já.
Ale takhle ona to nevidí. Zná jen to, že sedím doma v pracovně za počítačem a vydělávám desetitisíce. Někdy je to pravda. Ale opravdu jí to dává právo za námi chodit pro peníze? Co si půjčí, už nikdy nevrátí.
Tchán o ničem neví
A mě je vlastně blbé to po ní chtít zpět, protože my se opravdu máme lépe jak ona. Před tchánem tají, že si nějaké peníze vůbec půjčuje a já se bojím, že když to před ním řeknu, všichni mě budou nenávidět. Začíná to být stále více peněz. Dřív to bylo pár drobných.
Navíc vím, že má dluhy. Chtěla po mě něco zařídit, otevírala si na mém počítači e-mail. Zůstal přihlášený a mně stačilo vidět pár předmětů v došlé poště - upomínky, schválený úvěrový rámec, nezaplacené účty za elektriku. Tchán si asi myslí, že je vše v pořádku. Dluh řeší dluhem, ale přitom stále dokola nakupuje drahé věci, každý den lahvinku prosecca a krabičku cigaret. Jak z toho ven? Nechci být lakomá, ráda pomůžu, ale v takovém případě jsem spíš sponzor. Přeci jen vydělávám minimálně dvojnásobek, co Radek, takže tohle jde primárně z mé kapsy…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Klárou U.
