Článek
Cílem branné výchovy bylo připravit děti a mládež na možnost války, chemického útoku nebo dokonce jaderné hrozby. Začínalo se s ní už v mateřských školách a výuka pokračovala i na škole základní.
Žáci se naučili, jak si nasadit plynovou masku, házeli gumovým granátem nebo třeba stříleli ze vzduchovky. Pořádaly se různé soutěže, kupříkladu O partyzánský samopal. Branná výchova ale zahrnovala také další dovednosti.
Školáci se zkoušeli orientovat podle buzoly nebo se zdokonalovaly v základech první pomoci. Podobné znalosti získávali nejen ve školních lavicích, ale například také v pionýrských oddílech.
Branná výchova existuje od první republiky
Zvlášť mladší ročníky považují často brannou výchovu za socialistický ideologicky zabarvený nesmysl. Ve skutečnosti se s ní ale začalo již v roce 1934 na základě výnosu Ministerstva školství. Tehdy se ale výuka týkala středoškoláků a otázky civilní obrany patřily do hodin občanské výchovy.
Teprve později se začala branná výchova dostávat také k mladším dětem a její prvky se odrazily také v předmětech, jako třeba prvouka, vlastivěda, zeměpis nebo tělocvik. V roce 1952 se pak stala samostatným předmětem, který nově přibyl k povinnému tělocviku. V létě a zimě se také konala jednodenní branná cvičení.
Již prvňáci také chodívali na pochodová cvičení. V čem to spočívalo? Děti si vzali batoh se svačinou, zátěží a mašírovaly do přírody. Během cesty se věnovaly sportovním aktivitám nebo se dozvídaly o základech přežití v náročných podmínkách.
Igelitové sáčky na rukách a nohách
Samostatnou kapitolu představoval také takzvaný „atombordel“. Šlo o trénink používání ochranných obleků, určených pro protichemickou obranu. V praxi si každý žák oblékl pláštěnku, na ruce a nohy si nasadil igelitové sáčky a zajistil si je gumičkami. Poté zbývalo již jen nasadit si plynovou masku a vyzkoušet si pohyb v terénu.
Ve většině škol také vedení čas od času vyhlašovalo cvičný poplach. Ten sloužil k nácviku správné evakuace - buď mimo prostory školní budovy, případně do protileteckého krytu v suterénu, pokud jej škola měla.
Když po revoluci branná výchova ze škol zmizela, především generaci dnešních padesátníků se nejspíš ulevilo. V dnešní době, kdy se stále více lidí obává bezpečnostní situace, se ale znovu začíná diskutovat o tom, zda by se v nějaké formě přece jen do osnov neměla vrátit.
Potřebujeme brannou výchovu?
Mnozí lidé namítají, že „vojenské vymývání mozků“ pro své děti nechtějí. Je ale k zamyšlení, zda by se podobný předmět nedal pojmout také jinak. První pomoc, pohyb v přírodě, řešení krizových situací nebo zlepšování zdatnosti jsou totiž dovednosti, které člověk snadno může využít i v jiných případech, než je zrovna válka. Stačí, aby se nachomýtl k dopravní nehodě, ztratil se na výletě v lese nebo přišly třeba povodně.
Lze si tak představit, že by se z dřívější branné výchovy stal kurz přežití, který školáky připraví na nejrůznější krizové situace. Mohlo by to vypadat jako malování čerta na zeď, nicméně je fakt, že každá dovednost navíc, kterou se člověk naučí, se může později hodit.
Zrovna tak je lepší být připravený a nakonec krizová řešení nikdy nepotřebovat, než ocitnout se v nouzi a nevědět, jak si s vzniklou situací poradit. Navíc, pokud by se podobné školní kurzy pojaly moderně a hravě, možná by to dokonce byla i zábava a řada dětí by to za hodiny vybíjené v tělocvičně s radostí vyměnila.
Zdroje:
