Článek
Opět nastal ten čas. Sledovat, jak se dětem klíží oči, když se topí v tolika plastových blbostech, že by z toho učitelka Montessori dostala záchvat paniky. V období mezi Černým pátkem a Novým rokem čelí děti přehnanému náporu dárků, které nepotřebují. A i když jsem si myslel, že se to týká jen nás, po drobném bádání na internetu jsem zjistil, že se jedná o celkem rozšířený problém.
Musíme jim (si) to vynahradit
Panuje představa, že být prarodičem znamená, že můžete chodit na nákupy a kupovat a krmit vnoučata vším, co si přejí. Sdělení prarodičů často zní: „Panebože, už se nemůžu dočkat, až je rozmazlím!“ Pro některé prarodiče je nakupování pro vnoučata hlavním koníčkem, ale ve skutečnosti to pro děti není zase tak skvělé. A není to to, co většina rodičů chce.
Byť českým mediálním prostorem otřásají případy důchodců, kteří nedokáží vyžít z důchodu, ruku na srdce, spousta starých lidí má vyděláno. A bodejť by ne, jsou v pracovním oběhu déle než my mladí. Je naprosto běžné, že v drahé AUDI nebo BWM vidíte mnohem častěji staršího 50+ člověka, než mladého 20letého kluka. Jednou z příčin toho, čemu říkám „krize nadbytku“, je, že je toho tolik k dispozici za tak nízké ceny a dychtiví prarodičové chtějí ukázat svou lásku kupováním zbytečností.
Jakoby dárky ukazovaly, jak moc si svých vnoučat váží a jak moc je chtějí potěšit. Je těžké uvažovat o tom, že tyto motivace mohou vyústit v problémy. Existují však skutečné a oprávněné důvody, proč se rodiče snaží dárky od prarodičů omezit. Nejsou to jen malé problémy pro rodiče. Mohou to být velké problémy, které se mohou týkat i samotných dětí a prarodičů.
Jak příliš požitkářští prarodiče způsobují rodičům problémy
Rodiče mají mnoho důvodů, proč nechtít od prarodičů příliš mnoho dárků. Byť v našem případě se jedná spíše o drahé dárky, při brouzdání na internetu jsem viděl jako nejčastěji uváděným důvodem množství věcí. Mnozí rodiče nemají dostatek prostoru, aby se do nich vešly hračky, které požitkářští prarodiče kupují. A i když ho mají, jsou to rodiče, kdo je zodpovědný za skladování a vyzvedávání všech těchto hraček. Ano, děti by je měly uklidit, ale ve skutečnosti je to tak, že i když je uklidí, rodiče jsou zodpovědní za to, aby je k tomu přiměli.
Další věc, kterou je zde třeba vzít v úvahu, je, že vy jako prarodič jste pouze jednou z osob, které dávají vnoučeti dárky. Pojďme si to trochu spočítat: řekněme, že váš vnuk má čtyři další prarodiče a čtyři tety a strýce. Každý z těchto lidí mu dá k druhým narozeninám jeden dárek. To už je devět dárků. Plus něco od maminky a tatínka - jsme na deseti. Ale pokud mu všichni tito prarodiče koupí tři věci a dvě tety mu dají něco navíc - to je 22 dárků. Pro dvouleté dítě, kterému by stačila obrovská papírová taška, ze které si udělá bunkr.
Přemíra hraček způsobí, že dítě si nemá s čím hrát. Intenzivní dopaminové zážitky při nekonečném návalu nových hraček znamenají, že dítě si na tento prožitek navykne a bude potřebovat neustále nové a silnější impulsy. Při hraní se stávajícími hračkami je nedostane.
Krádež pozornosti
Je sice přirozené, že chcete být tím, kdo splní vnučce její nejsrdečnější přání, ale zvažte, že její rodiče by mohli chtít být těmi, kdo se zaslouží o to, že jí dají tu super panenku, které můžete lakovat nehty, kterou si přeje ze všeho nejvíc na světě. Bylo by spravedlivé dát jim první šanci, a proto je důležité probrat strategii dávání dárků ještě před svátky a narozeninami.
Je tu ještě jeden důvod, proč je důležité se s rodiči před koupí něčeho poradit. Jak děti stárnou, mohou rodiče využít touhu dítěte po nové stavebnici Lego nebo nejnovější knize oblíbeného autora jako pobídku k dosažení cíle. Jedna maminka na portálu pro rodiče psala, jak usilovně se její syn snažil, aby nezapomněl každý den odevzdat domácí úkol. Dohodli se, že pokud to bude dělat celý měsíc, dostane nejnovější hru Pokémon. Ale babička, která věděla, jak moc vydání hry očekává, přijela domů s hrou dlouho před koncem měsíce. Maminka zůstala bez cenné pobídky, s níž počítala, a návyk na domácí úkoly sklouzl tam, kde byl.
Celkový počet a nedostatek komunikace ohledně dárků byl nejčastější důvod, který jsem při hledání na portálech jako emimino, facebook a dalších viděl. U nás doma je ten problém jiný.
Drahé dárky
Snažíme se malého vychovávat ke skromnosti a radosti i z maličkostí. Častokrát přijdu z práce a první co zvolám, že jsem přinesl dárečky. Očekáváte autíčko, lego nebo Batmana? Omyl, obyčejná jedna mandarinka, sněhová koule, kterou hodíme po mamce, nebo prázdná ulita šneka, kterou jsem našel. Naše tříleté dítě je ve věku, kdy má radost ze všeho.
S příchodem Vánoc samozřejmě nastává to pravé vyvrcholení, nejsme rodiče škrti, takže Ježíšek přinese nějaké ty vláčky, Tlapkovou patrolu a koloběžku. Kdy nám ale vrazili kudlu do zad prarodiče, jsou nesmyslně předražené dárky pro malého. Jeden jsme dostali prakticky befelem. O druhém se vedly sáhodlouhé hádky a diskuze, nakonec jsme jej stejně dostali také.
GPS dron od mého táty za 20 000 kč. Proč? K čemu? Co s ním proboha bude tříleté dítě dělat? Na otázku, proč prostě nemůže dostat autíčko na dálkové ovládání mi bylo řečeno, že takovou blbost mu můžeme koupit my. Ne jenom, že to v nás, rodině o jednom přijmu a matce na rodičovské, vyvolává dojem, že jsme naprostí loseři, zároveň to ale přináší jistý prvek soutěže. „Naše dárky jsou lepší než ty vaše.“
Drahé elektrické auto za 15 000, ze strany babičky byla druhá facka. „Malý už je dost velký a já bych mu chtěla koupit takové to prďáčké, elektrické auto, ve kterém se může vozit.“ Máma manželky se asi zbláznila. Při velikosti našeho bytu to auto zabere tak 30 % volné plochy na hraní, zároveň jsme se snažili vysvětlit, že takové auto mu nic nedá. Vždycky s ním raději půjdeme na koloběžku, na procházku nebo se jít proběhnout. Nevím, co mu dá hřát si zadek a řídit elektrické autíčko. Nepotřebujeme ukazovat, jak má naše dítě drahé hračky, jen abychom si dokazovali, že jsme lepší a už vůbec ne, když my bychom mu to nikdy nekoupili. Krabice nám aktuálně zabírá veškerý prostor nad šatní skříní a my nevíme co s tím. I přes naše výtky hračka byla zakoupena.
Prodat, darovat, vrátit, křičet?
Jsme jako mezi mlýnskými kameny. Na jednu stranu chceme dítě udržovat ve skromnosti a budovat v něm radost i z maličkostí, na druhou stanu jsme bombardováni nesmyslnými, předraženými dárky. Při každém odmítnutí a vyčerpávající diskuzi a obhajování si, proč to vlastně nechceme, si připadáme jako nevděční fracci. „Kdybyste byli radši rádi a tomu malému dopřáli, za vás to nebylo, po totáči taková elektronika nebyla!“
Občas mám sto chutí ty dárky nechat na popelnici, ať si je někdo vezme, nebo je prodat. Na druhou stranu člověk nemůže, ten tlak, že prarodič přijde na návštěvu a bude to drahé auto za 15 tisíc chtít vidět, je obrovský. Domluva nepomáhá, místo to zabírá, je to nesmyslně drahé a nikdo nás neposlouchá. Člověk má občas takový záchvěv hrdinství. „Moje rodina, moje dítě, moje pravidla!“ Potom ale přijde svědomí, „přece si nechci rozhádat rodinu, nakonec to stejně zase otočí proti mně, že jsem nevděčný.“
Jsem z toho jelen.
