Televize jako digitální dudlík. Jak moc škodí dětem?

Před několika dny jsme se zúčastnili narozeninové oslavy. Byly to první narozeniny dcery naší sousedky. Pojďme jí říkat třeba Hanka a její dceři Terezka. (Potřebuju nějaký generátor náhodných jmen.)

Manželka, já a náš syn jsme dorazili na místo určení. Dům naší sousedky leží hned vedle našeho bytového domu. Jako správní maloměšťáci se na nás sousedi vlastnící dům dívají jako na póvl, protože my vlastníme pouze byt. Což není případ Hanky, která jako jediná z přilehlých domů s námi udržuje přátelství a vedeme takové ty řeči, jakože se náš tříletý kluk vezme s jejich roční dcerou. Terezka se právě probudila z dopoledního spánku a při našem příchodu neměla zrovna nejlepší náladu, což se naštěstí rychle změnilo a přešla do režimu přátelského hraní a zkoumání.

Hanka ji posadila na zem ke všem jejím hračkám a malá začala dělat to, co dělají roční děti: hrát si, zkoumat a všechno žužlat. Její máma také zapnula televizi, která je přibližně dva metry od placu, kde si Terezka běžně hraje. Televize to je obrovská, nepřiměřeně obrovská ke vzdálenosti od sedačky, o to více ke vzdálenosti od koberce, kde si hraje Terezka.

Hanka zapnula Netflix a dala tam pohádku Tři koťátka. Rodiče malých dětí jistě znají. Když Hanka položila ovladač, usmála se na nás, že Terezka tuto pohádku miluje a pokynula, že máme naše dítě nechat také koukat na televizi a jít do spojené kuchyně dát si kávu. Ihned jsme se s manželkou na sebe podívali a vyměnili si dialog vedený v duchu. Proč? Protože nechceme, aby malý seděl zbytečně u televize. K čemu? Jsou tam hračky a on si přinesl vlastní, není žádný důvod, aby se děti dívaly na televizi.

Po vzoru „můj dům, můj hrad“ jsme to nechali být, děti u televize, my o pár metrů dále v části místnosti, kde je kuchyně. Ženské si štěbetaly, a protože jsem se „nudil“, začal jsem pozorovat malou Terezku.

Teď je ve fázi, kdy se plazí a staví se na nohy, ručkuje kolem nábytku a snaží se udržet rovnováhu bez opory. Jako správný otec, který si nedávno prošel tím samým, jsem Terezku povzbuzoval vždy, když se postavila sama, a po několika případech začala také tleskat pokaždé, když se postavila a zůstala v této poloze.

„Ha ha, vidím, že tady chce někdo další dítě, že?“ pokynula na mě Hanka. „Ne, milá Haničko, další dítě nechci, ale to, že věnuju pozornost tomu tvému, podporuju ho a motivuju pozitivní reakcí na jeho činnost, je to, co bys měla dělat ty,“ pomyslel jsem si a vykouzlil jsem falešný úsměv. Pokaždé, když se Terezka takto postavila bez držení, jsem nabyl dojmu, že má chuť na víc. Ještě neudělala první krok, ale možná že její první narozeniny budou TEN DEN, kdy začne chodit? No, ušetřím vám napětí: Ten den se to nestalo, avšak myslím, že v tom hrála významnou roli televize a jakýkoliv nezájem ze strany její matky.

V mnoha okamžicích její snahu vypořádat se s rovnováhou a možná, snad, udělat i krok, zhatil hlasitý zvuk v televizi a její pozornost šla ta tam. Jakkoliv si hezky hrála s hračkami, žužlala plyšáka nebo interagovala s naším malým, který si s ní velmi hezky hrál, pozornost obou dětí během minuty x-krát přitáhla televize a škubnutí jejích krků směrem ke zvuku, který vydávala ta svítící blbost, bylo znamením, abych zasáhl.

„Hanko, hele, nevypneš tu televizi? Vždyť děcka si můžou hrát spolu, malý si umí hrát s miminky a určitě se oba zabaví i sami za sebe,“ nadhodil jsem.

„Nooo, já nevím, víš, ona by pak byla hrozně nervózní, pištěla by a otravovala by nás,“ dostal jsem odmítavou odpověď.

Jasně, byla by nervózní a otravovala by TEBE.

Příběh zde končí, žádné drama se nekonalo. Až do startu narozeninové párty se každý nově příchozí zařadil do režimu: dítě u televize, rodič v kuchyni. Až proběhlo nějaké sfouknutí dortu, televize se teprve vypnula jen, aby se později během dne opět zapnula. Čtyři rodiny, celkem pět dětí, dospělí tlachají, děti sledují televizi a občas na vteřinu si hrají. Tato víkendová příhoda mě přinutila udělat trochu rešerše a téma si nastudovat a vlastně i napsat tento článek.

Nejprve jedna poznámka: Důkazy o škodlivosti televize na dítě a vývoj samotného dítěte pocházejí z asociačních studií, tj. studií, ve kterých byl nějakým způsobem měřen konzum televize u malých dětí (např. dotazováním rodičů na délku sledování) a následně porovnáváno s dalšími výsledky. Ideální by byla náhodná, kontrolovaná studie s náhodným zařazením části kojenců do větší „skupiny vystavené televizi“ a „skupiny nevystavené televizi“, ale taková, pokud vím, nebyla provedena. Minimálně jsem ji nenašel, a to si troufám říct, že mé databáze různých provedených studií jsou spolehlivé.

Druhé varování: Měření času stráveného u obrazovky není příliš přesné. Většina studií se opírá o subjektivní zprávy a subjektivní zprávy rodičů jsou tím, čím jsou: subjektivní. Většina studií se také neptá na obsah, pouze řeší binární logiku: zapnuto x vypnuto.

To, na co se malé děti dívají, zda jsou také vystaveny reklamám nebo zda se dívají samy nebo se dívají společně, může mít ovlivňující význam, ale prostě se to nehodnotí. Také čas strávený u obrazovky je mnohem více než jen expozice televizi. Je třeba brát v úvahu také chytré telefony, tablety nebo počítače a nikoliv jen čistou konzumaci televize.

Podle jedné studie je konzumace televize v raném věku spojena s opožděním ve vývoji jazyka. Jiná studie zjistila významnou souvislost s problémy s pozorností a další studie uvádí významnou souvislost mezi časem stráveným sledováním televize a problémy se spánkem u velmi malých dětí.

Tyto studie nemohou prokázat příčinnou souvislost, protože, jak jsem zmiňoval: jsou asociativní. Nemůžeme tedy říct, jestli existuje příčinný vliv času stráveného sledováním televize u našich nejmenších na některý z těchto výsledků, ale důkazy na toto téma nevypadají příliš dobře.

Také televize nemusí být vždy negativní. Nedávný přehled na toto téma sice potvrdil negativní souvislosti používání obrazovky s rozvojem řeči, autoři však zároveň dospěli k závěru, že sledování kvalitního vzdělávacího obsahu, ideálně společně s pečující osobou, může být dokonce prospěšné.

Chci také zdůraznit, že nejsem proti vystavování dětí televizi. Můj syn sleduje televizi každý den a musím přiznat, že často u ní i usíná.

V závěru tak musím konstatovat, že ačkoliv my rodiče tak nějak cítíme, že přemíra televize je špatná, neexistují na to řádně provedené studie.

Když se vrátím k Terezce, která mě inspirovala k napsání tohoto příběhu, na základě mých pozorování, tak když vidím, jak ji televize rozptylovala od hraní a možná i od prvních krůčků, domnívám se, že by jí méně času stráveného u obrazovky prospělo.

Narozeninová oslava sice nebyla vhodnou příležitostí, abych se o svá pozorování podělil se sousedkou, ale rozhodně to zkusím nadhodit v rámci nějaké nevinné diskuze: „Hele, nemyslíš si, že…?“

Digitální dudlíky, stejně jako ty fyzické, je třeba u miminek a batolat používat s mírou. Nevěřím tomu, že se rodiče nemají čas svým dětem věnovat. Pouze nechtějí a spěch dnešní doby je dobrá výmluva.

Zdroje na které se odkazuje článek:

https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/obr.13260

https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1651-2227.2008.00831.x

https://publications.aap.org/pediatrics/article-abstract/113/4/708/64000/Early-Television-Exposure-and-Subsequent?

https://publications.aap.org/pediatrics/article-abstract/116/4/851/68056/The-Association-Between-Television-Viewing-and?

https://jamanetwork.com/journals/jamapediatrics/fullarticle/2762864

https://magazin.aktualne.cz/kuriozity/caste-sledovani-televize-ohrozuje-zivot-tvrdi-studie-rizikov/r~79283ef2534c11e683920025900fea04/