Článek
Moje generace měla školní předmět vaření, ale z něj si vybavím jen sladká kolečka obalená v cukru, říkalo se jim vodová. Recept jsem zapomněla. Velmi mě pobavilo, že švagrová, excelentní kuchařka, někdy podle receptů ze školy vaří. Jsou v ohmataném, zažloutlém sešitu a Lidka říká, že lepší rajská neexistuje.
Já jsem se učila vařit až coby novomanželka. Sice jsem jako dítě musela o prázdninách u sporáku něco občas připravit, ale byly to jen halušky s vejci, které miloval otec, a žemlovka. Měli jsme obrovské množství jablek. Jo, ještě jsem uměla kmínovou polévku. Tu by snad nikdo dnes nejedl.
Vdala jsem se ve dvaadvaceti. Žila jsem na svobodárně ve Zlíně a vařilo se tam na dvou vařičích v chodbě. Často za účasti divaček.
„Ten květák jsi měla před smažením uvařit,“ ozvala se jedna ze sledujících mou snahu usmažit květákový řízek do měkka. Manžel měl přijet za dvě hodiny, ale ani ty by na to nestačily, květák jsem totiž smažila syrový. Kdybych ho aspoň nasekala!
Dnes jsem dobrá kuchařka. Vařím tradici, také experimentuju, protože mě to baví. Na první nevydařenou večeři pro otce mých dětí však nelze zapomenout. Tenkrát jsme šli večeřet do nedaleké Myslivny.
Učila jsem se však rychle, a když jsme se rozvedli, dlouho poté ex-manžel říkal, že mu bude chybět mé jídlo. Tuhle mi ale syn řekl: „Mami, neurazíš se? Táta se naučil vařit a jeho guláš je skoro lepší než tvůj.“
Zasmála jsem se a pronesla, že mě to těší. Pokud bych si na něco vsadila, tak na to, že se ex nikdy vařit nenaučí. Vida!
Jedla jsem i vařila na mnoha místech v různých společnostech. Když jsme žili v zahraničí, sousedili jsme byty s íránskou rodinou z jedné strany a s německou z druhé.
Íránka mě naučila pilaf, jaký nemá konkurenci. Od Němky umím zapékané tousty s jablky, kari a sýrem. Ji jsem učila vařit knedlíky. Co ode mne chutnalo Íránce, už si nevybavím, ale myslím, že nějaké sladké jídlo. Jsem z východní Moravy a tam je umíme.
Jednou jsem překvapila nizozemskou návštěvu tvarohovými knedlíky se švestkami, posypanými mákem. Tak jim to chutnalo, že si vyprosili porci do krabičky na cestu.
Vařila jsem leckde. I nad ohněm na Kavkaze, kde jsme dva týdny putovali. Vesměs těstoviny s něčím z konzervy, ale po celodenních túrách to bylo jídlo skoro jako z michelinské restaurace. I v takových jsem jedla. Exkluzivní záležitost, je fajn to zkusit. Já však tvrdím, že není nad řízek s bramborovým salátem a španělský ptáček s rýží.
Každý máme své oblíbené jídlo. Já jsem těmi řízky už známá – doma je však dělám maximálně pětkrát do roka. Raději si je dám v restauraci.
Ale i tam zkouším, pochopitelně. Obzvláště, když mě jídlo překvapí. Nebo zaskočí, což se mi stalo v Hamburgu v restauraci typu Brazileo. Byla jsem v ní poprvé. Obrovský talíř přede mnou. Najednou na něm přistál opečený mini páreček. Měla jsem hlad, takže se na talíři dlouho nezdržel. Pak chvíli nic a pak zas kousínek masa.
No, rozjelo se to pak hodně rychle. Brzy jsem pochopila, nač je tlačítko se světly. Zelené - pokračujte se servírováním opečených mas vynikajících chutí, červené - stop, už nemůžu.
Vždy se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem ochutnala první sushi na jedné tiskovce. Dostali jsme dřevěnou krabičku, v ní rolky s rybou v rýži a řase. Pak tam byly mističky s něčím, co mě nezaujalo, tak jsem okusila první rolku. Bez chuti. Až když jsem se rozhlédla a viděla, k čemu jsou mističky s tmavou tekutinou - sojovkou - a zelenou pastou - wasabi, došlo mi, proč je sushi tak oblíbené. Můžu je kdykoli a kdekoli, dělám je i doma.
S dlouholetou kamarádkou máme dlouholetou tradici. Na narozeniny se jdeme někam najíst. S hledáním restaurace si dáme práci. Jde nám vždy o kvalitní kousek masa. Před dvěma lety jsme tuto tradici zavedli i s dětmi. Protože jedno je vegan, chodíme se najíst pro změnu k veganům. Máme oblíbený podnik v Praze. Nedáme na něj dopustit. Neuvěřitelné chutě jídel i dezertů.
Dávno jsem se naučila překonávat předsudky. Vždy ochutnám i to, co mě zpočátku neláká. V Chorvatsku chobotničky. Jak se mi do nich nechtělo! Kuchař byl neodbytný. „Jen ochutnej, klidně to můžeš vyplivnout,“ pobízel mě. Ochutnala jsem a propadla chuti chobotniček na česneku s estragonem.
Taktéž jsem se překonala na ostrově Brač. „Ne, jehněčí nebudu,“ řekla jsem rezolutně a představila si ovečky pobíhající po ostrovních kopcích. „Dám si špagety.“ „Tady si dáš špagety?“ divila se společnost. „Tady musíš ochutnat jehněčí!“ „Ne, jehněčí mi páchne,“ stála jsem si na svém.
Pak jsem si uvědomila, že jsem z celé skupiny hostů jediná, komu musí kuchař připravit extra jídlo, a tak jsem řekla: „Dobře, ochutnám to tedy.“
Byly tak křehké! A chutné!
Jsou však lidé, kteří se nepřemůžou a neochutnají a neochutnají. A víte co? Dobře jim tak! Jednoho takového znám. Dokáže lidem zkazit chuť k jídlu i náladu nejen tím, že odmítá, ale i tím, jak si neumí odpustit hloupé kecy. „Jak to můžete jíst? To bych nedal do pusy!“
Kdepak. Život je příliš rychlý na to, abych se bránila novým chutím. Nikdy nevím, co mě příjemně překvapí. A pak - jídlo, stejně jako třeba hudba nebo sport, spojuje lidi světa i bez znalosti jazyků. Jistě znáte americký film Jíst, meditovat a milovat. Ještě lepší požitek jsem měla z francouzského filmu Jíst a milovat. Meditovat netřeba, jídlo je samo o sobě skvělá meditace.
