Článek
Andrej Babiš roztočil spirálu zadlužování, čímž zavřel ústa kritikům Fialovy vlády, kteří jej tepali za to, že rekordně zadlužuje nás stát. Jak vidno, vláda Andreje Babiše jej zadlužuje také, a to ještě o třetinu větší rychlostí (zatím, ale asi bude hůř), než to zvládal Fiala. Až se bude za necelé čtyři roky sčítat bilance, sklapnou pusy Fialovo kritikům už zcela.
Dluhy se musí platit, to ví každý, kdo z testu finanční gramotnosti aspoň opisoval z taháku. A platí to i o státních dluzích. Sice jsou pravidla poněkud odlišná od dluhů, které známe my, ale musejí se jednou zaplatit také. Ale, logicky, když se nyní vezeme na vlně zadlužování, nezdá se, že by se někdo měl k placení. Alibisticky to odkládáme „na zítra“ našemu budoucímu já.
Panuje všeobecný konsenzus, že obří státní dluh budou platit naše vnoučata. Je-li tím míněno skutečně naše vnoučata a nebo prostě „ti co přijdou po nás,“ to nám už nikdo nevysvětlil. Trochu bych se obával, že pokud nejste alespoň jednou nohou v důchodu, týká se to i vás. Stačí, aby stát narazil na některou z hranic a státní rozpočet se sesype jako domeček z karet. A pak bude hůř. Jako že opravdu hůř, až nám věřitelé začnou diktovat, za co smíme utrácet. V tomto kontextu se ona slibovaná tisícovka navíc k současným důchodům, která stejně nebude, moc nevyplatí.
Jak v takové nouzi, kdy bude státní rozpočet zatěžován obřími splátkami předchozích, tedy našich, dluhů, může stát reagovat? Nejčastější odpovědí ekonomů je zvyšování daní. Nepopulární, leč nutné. Je to nejméně drastický způsob, protože kdyby k němu nedošlo, státní příjmy nebudou dosahovat výdajů (jako je tomu i dnes) a dluh se nebude nijak zmenšovat, ale naopak stále zvětšovat, což bude v tu dobu už nepřípustné.
Zatížení lidí většími daněmi rozhodně nepatří mezi populární kroky. Sice může zvednout státní příjmy, ale vzbudí vlnu nespokojenosti. Proč by někdo platil vyšší daně, když se stačí odstěhovat a šetřit už jen tím, že daně bude platit jinde? V tomto případě stát až příliš spoléhá na vyhlášenou neochotu Čechů něco měnit. Jsme národ, který na sobě nechá štípat dříví, jen aby nemusel něco ve svém životě měnit. Na tento náš nešvár spoléhají banky, obchodníci a patrně i samotná vláda.
Jenže to se může s mladými generacemi měnit. Oni už nebudou ti, kteří sedí na své rodné hroudě a odmítají změnit banku jen proto, že jsou na ni zvyklí. Oni se úplně jednoduše mohou zvednout, opustit potápějící se Českou republiku, z níž pro ně čouhají jen vysoké poplatky, a hledat štěstí ve světě.
V tu chvíli bude rozpočet ČR čelit nejen nárůstu důchodců z řad Husákových dětí, ale také odlivu mladé pracovní síly, která má rozpočet krmit. A jelikož samotného nárůstu důchodců se už nyní ekonomové obávají, v kombinaci s odlivem mladých pracujících patrně dojde ke katastrofě, kterou už dost možná nezachrání ani zvedání daní.
Pochopitelně daně se dají zvednout ještě víc, aby se rozdíl vyrovnal. Ale čím vyšší daně, tím vyšší ochota lidí zmizet za hranicemi. Naštěstí je tu už nedrží žádný ostnatý drát a mohou svobodně migrovat kam se jim zachce, vyřídí-li si patřičná povolení. Stačí se podívat na dvě známé země, kde mají daně nízké: Švýcarsko a Monako. Jsou to státy, které si mohou rezidenty vybírat. A nezřídka jimi jsou slavní sportovci a boháči, poněvadž každé 1% daní u nich už dělá skutečně velký balík.
U nás máme daně v tuto chvíli lidově řečeno „tak akorát.“ Nejsou ještě příliš vysoké, aby lidi odrazovaly tu pracovat, ale nejsou ani nijak nízké, aby motivovaly k imigraci pracovní síly. Jakýkoliv pohyb s nimi nebude dobře. Buďto přijedeme o lidi, nebo o peníze. Ani jedno z toho si stát dovolit nemůže.
Utěšovat se tím, že dnes si uděláme mejdan a ono to nějak dopadne, nás se to už týkat nebude je docela naivní představa. Pokud vám netáhne na osmdesátku a hodláte tu s námi ještě chvíli být, pak věřte, že kolaps může být rychlejší, než se zdá. Úplně postačí odlákat investory (o což se v případě Tchaj-wanu už vláda patrně snaží), postačí nechat doutnat vnitřní dluhy, stačí špatný guvernér České Národní banky, postačí politická animozita a České republice se sníží rating. Což bude znamenat draží půjčky, i menší ochotu nám půjčovat. A nebude to za dvě generace, může to být třeba za 15, 20 let.
To že nás nečekají světlé zítřky je jasná věc. Ale otázkou je, kdy struna, kterou nyní Babišova vláda rychle napíná, praskne. Pak bude pozdě zpytovat svědomí, že ty dvě stovky za televizní poplatky nám za to nestály a ani ty poplatky na OZE nebyly nakonec ještě tak hrozné. Doufejme, že ještě ty tři a půl roku Babišova vládnutí přežijeme a po něm že přijde někdo, kdo se alespoň pokusí dát věci do pořádku a napjatému rozpočtu trochu ulevit. V současné době ekonomického růstu je k tomu velmi vhodná chvíle, kterou současná vláda zatím promrhává. Snad nám to ještě chvíli vydrží a neprojíme si budoucnost.
