Článek
V prvním díle tohoto článku jsem shrnul první čtyři nejčastější historické omyly, které jsem nasbíral v létě. Nyní se pojďme podívat na další čtyři mýty a nepravdy o našem středověku a raném novověku, kterým lidé nejčastěji věří.
Špína, šeď a bláto středověku
Představy mnoha lidí o středověku jsou inspirovány z nemalé části historickými filmy. V nich bývá středověk natáčen tmavým filtrem, ulice jsou plné bahna, špíny, nemocí, pohled na krev a lidské utrpení není nic neobvyklého. Jenže ten skutečný středověk takový nebyl. Zamračené podnebí se týká až období kolem vlády Rudolfa II., ve středověku bylo více slunce. A to natolik, že Karel IV. úspěšně zavedl pěstování vinné révy u nás. To nám připomíná slavná báseň o Buškovi z Velhartic. Ani stavby nebyly jen tmavé kostky. Naopak středověký člověk měl rád barevnost, a proto byly mnohé budovy vně i uvnitř krásně barevné. I oblečení lidí bylo daleko barevnější, než je dnes. Představy o všudypřítomném blátě pocházejí nejspíše z obrázků rozježděných cest po dešti, nicméně když nepršelo, nikde žádné bahno nebylo. Jako dnes. Pravdou je, že bahna měli lidé na botách více a to z toho důvodu, že neměli chodníky. A s tou špínou to také nebylo nikterak přehnané. Lidé se normálně myli a koupali, byť ne tak často jako to děláme dnes. A každý člověk i ve středověku chtěl mít v místě, kde žije, uklizeno. Naopak lidé se více starali o své okolí, než to děláme my dnes. Samozřejmě zcestná je i představa, že lidé na sebe byli zlí. Měli se rádi jistě víc, než se máme my v dnešní době. Museli, protože na tom stál jejich život v komunitě.
Ztráty v bitvách
Ze všedního života se přesuňme na místo, kde by člověk být nechtěl – na středověké bojiště. Zde si mnozí lidé představují, že dvě obrovské armády do sebe řezaly tak dlouho, až jedna padla. I tato představa je na hony vzdálená skutečnosti. Jednak většina středověkých šarvátek byla menšího charakteru a účastnilo se jí pár stovek osob, a jednak poražená armáda zdaleka nepřišla o většinu svých vojáků. Ztráty v bitvách byly okolo 10 %. Pro vítěze stačilo podlomit morálku nepřítele natolik, že se poražená armáda dala na ústup, případně přímo rozutekla. Proto se také říká, že nepřítel „byl rozprášen“ – to jednoduše znamená, že se vojáci rozutekli po okolí. Jistě, existují i střety, kde došlo k daleko vyšším ztrátám, ale není jich mnoho. Nicméně nutno dodat, že o další ztráty se pak postarala nepříliš kvalitní lékařská péče a nízká míra hygieny, která i z menších zranění dokázala vytvořit zdraví ohrožující situaci, jíž skutečně velká část zraněných později podlehla.
Tajné chodby
Mnoho tvrzí, hradů, kostelů a dalších starých staveb obchází pověsti o tajných chodbách, které ústí v nedalekých lesích či stavbách a které měly v případě obležení sloužit pro evakuaci osob. Zde opět musím takové snílky zklamat. Drtivá většina hradů a tvrzí žádnou tajnou chodbu neměla. Jednoduše by bylo extrémně náročné tak dlouhou chodbu vyhloubit a následně i udržovat v provozuschopném stavu. Čím větší hrad, tím delší by musela chodba být, protože tím větší vojsko by hrad obléhalo a na tím větší ploše by leželo. Zároveň by se po odhalení mohla tajná úniková chodba stát i chodbou, kdy se do pevnosti dostanou nepřátelé. Přemýšlet o tom, že by konec chodby nikdo nenašel, je velmi naivní vzhledem k tomu, že za hradbami byly stovky hladových krků, které se každodenně vydávaly slídit po okolí, aby našly něco k snědku a k otopu. Pověsti o chodbách patrně pramení z existence větších sklepů pod hradním komplexem.
Zdegenerovaná šlechta
S tímto nařčením přišel v roce 2013 Miloš Zeman při debatě kandidátů na prezidenta. Respektive nejvíce ho proslavil. Věta „Knížata měla právo první noci a zdegenerovala, protože své nevolnice nemusela znásilňovat, zatímco my zemani jsme si věci museli těžce vybojovat nejen v sexuální oblasti, a proto jsme nezdegenerovali,“ však naprosto postrádá smysl, protože právo první noci je jen mýtus. Nicméně jakési přesvědčení lidí, že šlechta byla zdegenerovaná, protože se křížila mezi sebou, je také naprosto mimo mísu. Mezi sebou se naopak křížili poddaní, jejichž rozhled nesahal příliš daleko a jejichž životní partneři obvykle pocházeli když ne ze stejné, tak alespoň nepříliš vzdálené sousední vesnice. Kdo se kdy začetl do matriky, musel vidět neustálé opakování pár příjmení v dané lokalitě. Naopak šlechta velmi dbala na to, aby sňatky jejich dětí přinesly rodu nějakou výhodu, ať už ekonomickou nebo politickou. Proto není výjimkou, když nevěsty českých pánů pocházely ze sousedních zemí, případně i zemí vzdálenějších, jako třeba Francie či Španělsko. Někdo by mohl opáčit slavným habsburským předkusem, který ale není nic jiného, než přenos dominantních genů z rodičů na děti.
Tím bych své vyvracení nejčastějších historických omylů uzavřel. Určitě kolují ještě nějaké další, nicméně nemám je v poznámkách a patrně mi unikly. Pokud se mi podaří v příští letní sezóně posbírat další čtyři, vydám pokračování tření, ale nepředpokládám, že jich ještě koluje tolik. Možná pokud máte nějaký námět, můžete se o něj podělit v diskusi, pokusím se reagovat.
